SONNET 52
Tak jako člověk bohatstvím požehnaný,
Můžu se potěšit svým skrytým pokladem,
Užít s ním chvíle – občas jen, však bez zábrany
A toužebně čekat, až přijde vzácný den.
Vždyť to činí zážitky tak slavnostní a vzácné,
Že zřídka jen přichází, jak tak rok se valí,
Jsou perličky na šňůře – a člověk žasne,
Když k srdci tiskne se, co bylo v dáli.
Jsi v čase vězněná, stejně jak v mé hrudi,
Či jak v šatníku, kde krásný šat bývá.
Tvou spící zář chci požehnat a vzbudit
A odkrýt vše, co Tvá skromnost skrývá.
Jsi studna možností z níž pít si troufám,
S Tebou létám v oblacích, bez Tebe v to doufám.
říjen 2016
Sonet 53
Z jaké že záře jsi to stvořena,
Že tolik odlesků je v každém člověku?
Muž jak prut, či jak laň – žena,
Svůj půvab jim dáváš už od věků.
Tak bájný Adonis, či krásná Helena
Jsou jen pouhé Tvé řecké kopie,
Na jejichž tvářích můzou stvořená
Perleť Tvých očí nakonec ožije.
Jiskřivé slunce, či hojná sklizeň léta,
Jsou mdlé jen stíny toho, co Ty pro nás máš.
Jsi v každém kousku požehnání světa
A jenom na nás je, komu se poznat dáš.
Jsi víc a nejen zdroj radosti,
Všechny nás předčíš svou milostí.
listopad 2016
Sonet 54
Oč krásnější je pravá krása,
Když zdobí ji čestnost s upřímností!
Nad růžemi naše srdce jásá,
Pro sladkou vůni jejich nevinnosti.
Barvami hýří i divoký květ,
Když jaro mu poupě rozevírá,
Též svými trny brání svůj svět,
I krásu jeho vítá země širá.
Že vzhled je vše, co ty plané mají,
Lidé jim pozornost nepřejí.
Ty sladké žijí si jako v ráji,
Start nový mají v růžovém oleji.
I rajské Tvé mládí jednou pomine,
Však ve verších mých bude zvěčněné.
14.4.2018
Sonet 55
Nic, ani pomníky dávné slávy
Mé horouccí verše nepřežije.
V mých verších budeš vždy více zářit,
Než monument dávné historie.
Až se zas hrozná válka převalí,
Za sebou trosky a chmurná léta,
Ani Mars s kopím, ni požáry do dáli
Nezničí obraz Tvůj, tu pečeť světa.
Tak všemu zlu země i smrti vzdor,
Ty trváš pro generace příští.
A lidské plémě i každý tvor
Ocení milost, co z Tebe prýští.
Do soudného dne, kdy Bůh Tě vzkřísí,
Žít budeš v očích všech milujících.
24.4.2017
Sonet 56
Ty sladká Lásko, buď mocná, jak v dávném čase,
Ať lidé neřeknou, žes’ jenom sex a chtíč.
Který, byť ukojen, vrací se vždy zase,
Zítra a stále, jak neustálý bič.
Taková buď, Lásko, byť dnes je všechno jiné,
A Ty sama oči v touze přivíráš.
Oživ svůj cit, jenž k srdci se vine,
Zažeň věčnou fádnost, s níž si zahráváš.
Jak smutné, Lásko, jsme sobě odloučeni,
Jsi za mořem, v dáli, tím mořem je čas.
A milenci na březích touží po naplnění,
Když přeskočí jiskra, je požehnání v nás.
Tak bez Lásky krutá zima nás svírá,
Láska je teplo a krajina širá.
20.3.2017
Sonet 57
Jsi pán můj, já otrok jenom pouhý,
Co zbývá, než čekat na Tvé přání.
Můj čas je Tvůj, jakkoliv dlouhý,
Dokud mě nechceš, nemám stání.
Jak mučivě pomalu den se valí,
Však neodvážím si stěžovat,
Že trpký mám čas, můj pane, můj králi!
Jak dávno rozhod’ ses mi sbohem dát.
Však neuzříš stopu mé žárlivosti,
Tak vůlí svou je Tvůj otrok řízen.
Kde a s kým jsi? – S tónem smířlivosti
Ctím to, že všem dáváš svoji přízeň.
Tak láska člověka nádherně zblázní,
Věří že od Tebe jen čistý tón zazní.
30.4.2018
Sonet 58 (continuing 57)
To vůlí boží jsem otrokem Tvým
A proto Tvé kroky nesleduji,
Nepátrám, jak trávíš čas a s kým,
Je úděl můj čekat, to dodržuji.
Tak v naději jsem, že povoláš sluhu,
Z vězení jeho – teskné samoty.
Když bez Tebe trpím, dej mi vzpruhu,
Na vině nikdy přec nejsi Ty.
Tak choď si kam chceš, jsi svůj vlastní pán,
Máš svobodnou volbu, jak chceš si čiň.
Tvá vůle je řád a také můj plán,
Jen Ty sám zdůvodníš každý svůj čin.
Čekání na Tebe je temné peklo,
Nechej mě ve tmě či přines své světlo.
7.5.2018
Sonet 59
Je-li pravda, že nic není nové,
Že vše co tu je, už jednou bylo,
Jak marné je snažit se o věci snové,
Zas a zas tvořit už stvořené dílo.
Ach, mít tak možnost vrátit se zpět,
Číst v prastarých záznamech lyriky,
Tam popis Tvé krásy musí se skvět,
Zapsaný už prvními básníky.
Ten dávný svět nám dává tušit,
Že už obdivoval se Tvé kráse,
Že nad ní se chtělo srdci bušit,
Snad víc, než dnes, v našem novém čase.
Jsem si jist, že ti moudří z těch dob,
I menší kráse skládali hold.
17.5.2018
Sonet 60
Jak tak vlny sunou se k pobřeží,
Minuty naše též míří k cíli,
Kde jedna byla, druhá hned běží
A s námahou jim ubývá síly.
Vždyť všechno, co jednou zrodilo se,
Byť věčným mořem světla si plulo,
Ke zralosti pracně doplazí se,
Aby svou slávu si vydobylo.
Tak štědrý čas vše dává i ničí,
Nahlodá mládí, do čel vrásky ryje,
Pohltí všechno, co právě klíčí,
Pod jeho kosou skončí vše, co žije.
Přesto mé verše tady budou stát,
Vzdor kose času hold Ti chtějí vzdát.
22.5.2018
Sonet 61
Tak to jsi chtěla? Můj těžký splín
A oči mé do noci zírající,
Mučené stále jen obrazem Tvým,
Který je nenechá v klidu spící?
Je to Tvá duše, či duch, Tvůj vyslanec,
Co se mým životem proplétá?
Jak žárlivec, co hledá trapnou věc –
S kým zahálím od jara do léta?
Ach ne, ač ráda máš mne, to já vím,
To má láska k Tobě mi ruší spaní
A nedá spočinout očím mým.
Starost o Tebe mi v spánku brání.
Jsem s Tebou, byť Ty jsi v dáli věčně,
Všem jiným blízko, ach, tak nebezpečně.
3.6.2018
Sonet 62
Hřích sebelásky je za vším, o čem vím,
Duši mou řídí i celé mé tělo.
Jen těžko se z něj zcela vyléčím,
Co v srdci skryto, to zůstat by chtělo.
Tak není tvář nad tu mou laskavější,
Postavu mám jak proutek mladý,
A není duše víc počestnější.
Myslím, že mám jen samé klady.
Když v zrcadle však vidím co a jak,
Vrásčité tváře mým věkem sežehlým,
Tu náhle cítím všechno naopak:
Že láskou k sobě jsem hříchem posedlým.
Avšak jsi to Ty, koho v sobě slavím,
Na mou sešlost věkem Tvoji krásu stavím.
11.6.2018
Sonet 63
Až má lásko budeš mého věku,
Až krutý čas Tvoji krásu zakryje,
A pro Tvou svěžest nebude už léku,
Čas vráskami Tvé čelo rozryje,
Až radostná jitra v těžké noci stáří
Nenápadně projdou smutnou proměnou,
I zbytky Tvé krásy, která dosud září,
Okradeny časem zcela pominou.
A Tak proti času stavím pevnou hráz,
By mi ze vzpomínek neukrojil nic,
Ni Tvůj sladký pohled, postavu či hlas,
Neboť každá krása kráčí smrti vstříc.
V mých verších Tvá krása nezapadá,
Bude věčně žít a stále mladá.
20.6.2018
Sonet 64
Viděl jsem zkázu, co umí jen čas.
Nádherná díla lidí dávných věků,
Pyšné zámky nechané napospas
I zlomky bronzů, zbylých po člověku.
Když viděl jsem, jak oceán zem hltá,
Kdy přesile se břehy musí vzdát
A voda mizí z pevné části světa,
Ztráty tvoří zisk, jenž je zdrojem ztrát;
Viděl jsem, jak vše se stále mění,
Nebo do zkázy často upadne,
V těch ruinách tak skončilo mé snění,
Že láska moje nikdy nezvadne.
Tak pláču nad ztrátou, jež mě drtí,
Jak nevyhnutelné je prázdno smrti.
26.6.2018
Sonet 65
Když ani kámen času neodolá,
Ni bronz ni zem ni oceánů světy,
Jak může krása, bezbranná a holá,
V tom víru zkázy chránit svoje květy?
A co Tvá krása, sladká jak dech léta,
Jak vydrží ten nápor času krutý,
Co drolí skály, ten základ světa
I s branami jeho, jež z oceli jsou kuty?
Tak běda, kam skryji Tvoji krásu
Před časem samým, který Tě stvořil?
A kdo má moc zadržet tok kvasu,
Který to nádherné by zase bořil?
Ach, snad jen v psaní je zázrak pevnosti,
Že se má láska dotkne věčnosti.
9.7.2018
Sonet 66
Tak znaven světem, klidnou smrt jen prosím,
Neb jsou lidé, jimž nezbývá než žebrat,
Kde jiní jenom super značky nosí
A po slibech se skutků nelze dobrat,
Kde čestné ceny udělují lumpům
A prostitucí čestní živí se,
Kde vysmívají se i dobrým skutkům
A silné lidi ničí slabé komise,
Kde umělci jsou umlčeni mocí
A doktorsky vše hloupost spravuje,
Kde prosté pravdy prostoduchost kosí
A zlo dobru pansky diktuje.
Tak opustil bych svět a měl už klid,
Kdybych nemusel tím lásku opustit.
16.7.2018
Sonet 67
Ach lásko, proč žít máš vprostřed temnoty
A ozdobou být všem těm lumpům?
To aby těžili ze Tvé čistoty?
Chceš krásné víko být na černou žumpu?
Proč mají malíři mrzačit Tvou tvář
A jiní s maskou šminek hrát jen na city?
Proč imitují Tvoji jasnou zář
Jak růži z plastu? Vždyť růže pravá jsi Ty!
Proč vůbec žít, když i příroda je chorá
A sotva komu krásu do žil vlije
A nemá než Tebe! Tvá krása neokorá,
Od Tebe čerpá, by dala všemu, co žije.
Tys vzorem toho, co v přírodě bylo,
Než přišlo to zlé, a vše pokazilo.
23.7.2018
Sonet 68
Tvá tvář je dávné krásy vtělení,
Kdy bájní lidé jak květy si žili.
Jednou sic krásu za květ zamění,
Tehdy však jimi se nezdobili.
Bylo to dřív, než lokny zemřelých
Namísto v rakvích novou hlavu krášlí,
Připnuty na hlavách omšelých,
Aby tak nový svůj život našly.
Z Tvé tváře ta dávná doba sálá,
Bez ozdob, prostá a pravdivá,
Aniž by na sebe make up vzala,
I bez vzorů cizích je mámivá.
Tak v Tobě příroda učí nás,
Co byla krása v ten blahý čas.
1.8.2018
Sonet 69
Tvá krása na pohled nepostrádá nic,
Co zlepšovat by člověk ještě chtěl.
A každý musí bezvýhradně řict
Tu holou pravdu, již i Tvůj sok děl.
Tak všichni tvrdí: Jsi vzorem krásy!
Však ze stejných úst, jimiž Tě chválí,
Slyšet jsou ještě onačí hlasy,
Že cos jiného Tvá krása halí.
Tak do mysli Tvojí zrak upírají,
Prý jen co činíš, je obraz Tvůj.
Je krásný sic, však něco tu tají,
Jak hezká květinka a pod ní – hnůj.
Ten odér co kolem Tebe vychází,
Z Tvých podivných spolků pochází.
15.8.2018
Sonet 70
Tobě zlé jazyky neublíží,
I když pomluva vše krásné kazí,
Na krásu shora vždy jen shlíží,
Jak havraní hejno, z něhož mrazí.
Tvá dobrota dráždí a provokuje,
Však více pomluv Tě více cení,
V sladkém pupenu červ více ryje
A pomluvy sklízí jen vyvolení.
Všem nástrahám mládí se umíš bránit,
Buď unikneš a nebo vítězíš,
Však poklonou mou Tě nelze chránit,
Vždyť se závistí je vždycky kříž.
Žít bez stínu pomluv jako květ,
Pak miloval by Tě celý svět.
27.8.2018
Sonet 71
Netruchli pro mne až mrtev budu,
Ne dýl než dozní umíráčku zvon,
Co vyzvání všem v tom světě bludů,
Že k bídným červům mě dovedl můj skon.
Mám Tě moc rád, tak zapomeň kdo dal
Život mým veršům, co lásku budí.
Je přece lepší nevědět kdo psal,
Než myslet na mne se smutkem v hrudi.
A kdybych snad básně číst Tě nechal,
Až tělo mé bude práchnivět,
Zamlč mé jméno, které nechval
A lásku svou nech se mnou trouchnivět.
Jinak svět moudrý, zvídavý, velký,
Bude si z Tebe tropit své žerty
11.9.2018
Sonet 72
A kdyby ten svět chtěl po Tobě říct,
Čím snad lásku Tvou jsem si zasloužil?
Pak zapomeň na mne, neříkej nic,
Vždyť nic tu není, čím cenný jsem byl.
Řekneš-li klišé, či lež milosrdnou,
Jež pro zásluhy mé nahlas křičí,
Ty mě tak, mrtvému, slávu zvednou,
Však přísné pravdě se to příčí.
Pro lásku Tvou, která tak čistá je,
Nech zemřít jméno mé spolu se mnou,
Jinak stín hanby Tvé jméno přikryje
A moje též dostane barvu temnou.
Stydím se za vše, co Ti přináším,
I Ty se styď, že já jsem Ti byl vším.
24.9.2018
Sonet 73
To duch podzimu ze mě na Tě dých,
Jak žluté listí zvolna opadává.
Prochladlí ptáci sedí ve větvích,
Zpěv tlumí čas, který teď nastává.
Ten soumrak co vidíš na mé tváři,
To končí bengál slunce západu.
Pozvolna, do tmy – a je tu stáří,
Tma jako smrt ukrývá záhadu.
Však stále vidíš ve mně oheň planout
A žhavý popel – svědek života!
Tak na svém hrobě vše živé musí stanout,
Stravujíc to, z čeho život klokotá.
To vše Ty víš, tím roste Tvá Láska,
Jak blíží se již – cílová páska.
10.3.2017
Sonet 74
Však v klidu buď, až smrt se ukáže tu,
By vzala mě tam, odkud se nenavrací,
Vždyť žiju dál – v tom, co dal jsem světu,
Mé verše zde jsou stálou inspirací.
Až číst je budeš dál – zas a znova,
Najdeš v nich kus mne, jejž jsem Tobě dal.
Zemi patří vše, co v sobě chová,
Tobě jsem však svou duši věnoval.
Tak ze mne zbudou jen trosky těla,
Ty jen smrt bídná k ledu umí dát,
Připraví to, co ráj červům dělá
A na co jen je marno vzpomínat.
Co cenu má se uvnitř skrývá,
Zde v těchto verších, Tvá voda živá.
8.10.2018
Sonet 75
Tak jak vše živé chce utišit hlad,
Či svěží tráva chce vodu z nebe,
Tak pro ten klid, co jen Ty můžeš dát,
Jsem jak lakomec, co zná jen sebe.
Chvíli se těším jen z toho, co mám,
Hned strachy blázním, že ztratím vše hned,
Jednou chci s Tebou být sám a sám,
Pak sdílím radost svou pro celý svět.
Někdy jsem naplněn obrazem Tvým,
Vzápětí hladem po Tobě šílím,
Život mě netěší rozmarem svým,
Jen k tomu co dáš mi, k Tobě se chýlím.
Tak dychtím i trpím, den za dnem víc,
Že mám Tě cele a přec nemám nic.
18.10.2018
Sonet 76
Proč jen v mých verších novinky schází?
A ozdobné rýmy tu nenajdeš,
Proč básníci nové cesty razí
A v nich jen splácané řádky a lež?
Proč píšu dokola jen to samé,
Zřetelně, jasně a znova zase,
Že žádné slovo Tě neoklame,
Kdo psal je a odkud ozývá se?
Víš přec má lásko, že Tebe chválím,
Jen láska a Ty jste mým středem dál.
Tak slova hledám a do nich halím
Tebe, a píšu co jsem dávno už psal.
Že tak jak Slunce po nebi pluje,
Co říct mám, mi láska přikazuje.
29.10. 2018
Sonet 77
V zrcadle spatříš svou krásu hynout,
Hodiny zas Tvé minuty krátí;
Myšlenky své nech na papír plynout,
Za čas poznáš, co z nich se Ti vrátí:
Vrásky se na Tebe v zrcadle šklebí
A konec Tvůj vždy Ti připomenou,
Ručičky hodin k věčnosti hledí,
Však kradou z ní vteřinu za vteřinou.
Tak svěř papíru, co paměť nedá,
Jednou své myšlenky potkáš zase,
Jak zralé děti, jež rodič shledá
Svými partnery a v plné kráse.
Tak zrcadlo, hodiny a psaní
Prohloubí sloh Tvůj, i Tvé zrání.
8.11.2018
Sonet 78
Tolik jsi mé verše prostoupila,
Žes jejich podstatou i ozdobou.
Do per všech básníků ses přetavila,
Teď jejich verše zní jen písní Tvou.
V objetí očí Tvých ji i hluchý pěje
A prosťáček vtipem jenom srší.
Moudrý filosof se více směje,
Vše krásné je ještě půvabnější.
Buď pyšná, lásko, nejvíc na mé dílo,
Neb Tys jeho zdrojem, jeho inspirací,
Poetům dalším tu ještě dosti zbylo
Pro slávu a lesk, pro jejich tvůrčí práci.
Bez Tebe je mé dílo jenom klam,
Ty vyzvedlas mě z hlubin k výšinám.
5.3.2017
Sonet 79
Dokud jsem jen já žil Tvou inspirací,
Mé verše kvetly Tvým půvabem.
Teď vázne jim rým, jiskra se ztrácí,
Mé můze je těžko být příkladem.
Zasloužíš, drahá, většího mistra,
Aby na Tebe své ódy psal.
Cokoliv složí však i hlava bystrá,
To vezme Tobě, by zpět Ti to dal.
A jistě řekne – “Ona je čistá”,
Neb život Tvůj mu obraz světa dal.
Nad krásou žasne, tu v Tobě získal,
Sám nemá nic, než co dřív Ti vzal.
Tak žádný mu dík, to je má rada,
Dlužník je ten, kdo vzal víc, než dává.
8.4.2017
Sonet 80
O Tobě píšu a strach můj vzrůstá,
Vždyť lepší básník Tvým jménem žije,
mocí svých veršů mi svazuje ústa,
Jimiž tě láska má oslavuje.
Jak oceán širý je duše Tvoje,
V němž se bárky i jachty plaví,
Vznešená – jeho, ta prostá – moje,
V Tvých vstřícných vodách čas svůj tráví.
Jen v mělčinách Tvých je dáno mi plout,
Zatímco on Tvé hlubiny brázdí,
A ztroskotám-li, pak já jsem ten bloud
A pyšná příď jeho mě pohledem zazdí.
Tak padnu-li a on si dál letí,
Pak láska k Tobě je mé prokletí.
22.11.2018
Sonet 81
Možná Ti já nápis na hrob stvořím,
Možná dřív, než Ty budu v hrobě tlít,
Tvou památku smrt však těžko zboří,
Avšak tu moji bude těžké zřít.
Tvé jméno bude napořád mladé,
Až já mrtev budu pro celý svět,
V nejprostším hrobě, někde v řadě.
Však to Tvé v očích všech se bude skvět.
Z mých něžných básní Ti pomník stavím,
Všem potomkům našim vzdáleným,
Ať je čtou, přemýšlí, ať se baví,
Až čas nás odvane jako dým.
Jsi všude tam, kde je má poezie,
Jsi dechem lidstva, co stále žije.
4.12.2018
Sonet 82
Vím, že nejsi s mou múzou snoubena,
Tak raduj se z veršů nových poetů,
Tobě jsou jejich slova určena,
A Tys žehnáním jejich sonetů.
Jak nádherná jsi, tak i vzdělaná,
Tvou bytost ocenit já nemám sil,
Má bitva s mládím je už prohraná,
Tak hleď, aby Tě jiný vybásnil.
Jen nech je psát, ať verše tvoří,
Ať vloží do nich svoji výmluvnost.
Však pravý Tvůj obraz z lásky stvoří,
Prostými slovy jen má upřímnost.
Ty jejich ódy jsou jen vhodné tak
Fiflenám, pro Tebe jsou jenom brak.
14.12.2018
SONET 83
Tobě netřeba být velebena,
Tak proč bych Tě já měl zkrášlovat,
Snad vždy jsem věděl, že Tys ta žena,
Jíž básník nemá co navíc dát.
Tak nehledám proto zvláštní slova,
Neboť Ty sama tvoříš obraz svůj.
Je nad všechny básně, které schová
Do kapsy, stejně jak bídný sonet můj.
Prostými verši, tvrdíš, že chybuji,
Já však jsem hrdý na svou prostotu.
Přehnané verše krásu zabíjí,
Ty mé však jí nebrání v životu.
Z Tvého oka září života víc,
Než ze všech oslavných, prázdných zdravic.
31.12. 2018
Sonet 84
Kdo o Tobě umí více říci
Než Tvoje kouzlo, jež máš jenom Ty?
Jen v Tobě jsou krásy světa bdící,
Tak kdo se jim vyrovná? – zas jen Ty.
Snad básník jen, co je za fušera
Nezkrášlí předmět svůj trochu více,
Kdo však čte z Tebe je mistr pera,
Byť zkopíroval jen Tvoje líce.
Tak postačí mu, že popisuje
Ten nádherný výtvor přírody,
A stylem svým tak oslňuje,
Že skládají hold mu národy.
Že však chceš chválit, což je Tvé prokletí,
Prázdnými slovy Ti všichni lichotí.
14.1.2019
Sonet 85
Vím, že nejsi s mou múzou snoubena,
Tak raduj se z veršů nových poetů,
Tobě jsou jejich slova určena,
A Tys žehnáním jejich sonetů.
Jak nádherná jsi, tak i vzdělaná,
Tvou bytost ocenit já nemám sil,
Má bitva s mládím je už prohraná,
Tak hleď, aby Tě jiný vybásnil.
Jen nech je psát, ať verše tvoří,
Ať vloží do nich svoji výmluvnost.
Však pravý Tvůj obraz z lásky stvoří,
Prostými slovy jen má upřímnost.
Ty jejich ódy jsou jen vhodné tak
Fiflenám, pro Tebe jsou jenom brak.
14.12.2018
Sonet 86
Je to snad ta báseň strhující
Se vzletnými rýmy, co sok můj psal,
Jež ťala mé myšlenky v lůně snící,
Z nichž se pak v hlavě jejich hřbitov stal?
Je to snad jeho síla tvořivá
S podporou mistrů všech dávných dob,
Že jeho báseň, božsky jiskřivá
Zchromila moji, po níž zbyl jen hrob?
To ne on, ani pradivné síly
Slova mé lásky nikdy neztiší,
Ba ani mé zvony by ze strachu bily
Nespustí sok můj, ni ten nejvyšší.
Když Ty však jeho básně oceníš,
Umlčíš moje a mne oslabíš.
10.2.2019
SONET 87
Sbohem buď, já nezasloužím si Tě,
Ty přece dobře svoji cenu znáš.
A Tak mě opusť, Ty má Afrodíté,
Co mně svými pouty srdce rozdíráš.
Mám jen to, co sama jsi mi dala,
Však zasloužím si já tak krásný květ?
Jak vyrovnám se s darem pro barbara?
Jenom tak, že navrátím ho zpět.
Kdys nevědomá ses mi odevzdala,
Neznaje dobře komu srdce dáš,
Tak Tvoje volba, tehdy nevyzrálá,
Vrací se Ti zpět a znovu uhlídáš.
S Tebou jako král jsem si připadal,
Když sen den odvál, já nahý jsem tu dál.
20.2.2019
Sonet 88
Až na mne jednou začneš shlížet spatra,
Že i druzí budou se mnou pohrdat,
Vyzdvihnu Tvou čest, i když chátrá
A na Tvé straně budu vždycky stát.
Své slabosti znám jak nikdo druhý,
Moje skryté hříchy by mohly vyprávět,
V morálce mám jednoznačně dluhy,
Tak beze mne Tě víc ocení svět.
Však s láskou myšlenky mé budou s Tebou,
Vždyť má újma bude velký přínos Tvůj,
Jenž obdaří mne mimořádnou cenou,
Že Tvým velkým štěstím bude odchod můj.
Miluji Tě tak, že pro dobro Tvé,
Přijímám vinu a ponesu vše zlé.
5.3.2019
SONET 89 pokračování s. 88
Když dáš mi vale pro mé hříchy,
Já umocním, co Ty vyslovíš.
Řekni mi mlč – hned zůstanu tichý
A bezbranný tomu, co mi působíš.
Hledáš proč dobré je skončit to hned,
Však zranit mě nemůžeš, jako já sebe,
Zapřu Tě, i když jsi můj celý svět
A nikdy už více nespatřím Tebe.
Být stranou Tvých cest, ba Tvoje jméno
Ač mi tak svaté, vypustit z hlavy!
Ať stále čisté je, a všemi ctěno,
I přes mé chyby a pokleslé mravy.
Jsem proti sobě, jak Ty dobře víš,
Nemohu rád mít, koho nesnášíš.
22.3.2019
SONET 90 – pokračování s. 89
Tak opusť mě, chceš-li, ale hned teď,
Když teď svět ničí o co se snažím,
Jen nenech mě trápit, lízat se z běd,
Abys mě utla až rány vše zmaří.
Doraž, co rána jiná rozbolí,
Nenech mě zažít smutek z Tvých ztrát,
Co zamýšlíš, učiň, ať je to cokoli,
Nestav mne, prosím, z deště pod okap.
Chystáš se udělat poslední krok,
Též mnohá příkoří činí mi svět,
Tak nenech je zničit mě, Ty mi dej šok,
Jen ať to nejhorší zažiju hned.
Pak rány, co dává svět nebudou nic,
Oproti žití ve smutku bez hranic.
1.4.2019
Sonet 91
Pyšnit se rodem, či dovedností?
A nebo penězi, či silou snad?
Co svými šaty a výstředností?
Jsou koně, či psi tak velký klad?
Každý si užívá dle svého gusta,
Ty věci však pro mne nejsou nic!
Taková pýcha je prázdná a pustá,
Jedno však nad vším si cením víc.
Tvá láska je pro mne víc, než původ,
Je nad všechny statky i parádu,
Je nad láskou psů, a to je důvod,
Že pýchu mám ve Tvém pokladu.
Jen jedno drtí mne stále víc,
Že vezmeš mi vše a nenecháš nic.
11.4.2019
Sonet 92 pokračování s. 91
Ber tedy vše a okraď život můj,
Co živ však Tě stále budu mít,
Neb tam život je, kde pramen lásky Tvůj,
A jen ten má moc svět můj proslunit.
Teď už mě nezlomí největší rána,
Vždyť i menší jen vede k smrti mé,
Jiná teď se mi otvírá brána,
Kde nestálost Tvá navždy pomine.
Výstřelky Tvoje mě už nepotrápí,
Neb chci život do Tvých vratkých rukou dát,
Připraven na lodi, jež se nepotápí,
Žít s Tvojí láskou i šťasten umírat.
Jaká to plavba plná požehnání,
Kdy Tvoje hříchy nerozpoznám ani.
18.4.2019
Sonet 93
Tak žít jak muž s nevěrnou ženou,
Však budu mít za to, že věrná jsi,
S tvářičkou něžnou a nezkaženou,
Se srdcem, co s jiným hned zadá si.
V záři Tvé tváře není pro hněv místo,
Tak jak vyčíst proměny duše Tvojí?
Když září něhou, prostou a čistou,
Bez vrásek, co plodí vztahy dvojí.
Nevěra zračí lidem z očí,
Však ze Tvých sálá nebeská zář,
I když Tvé myšlenky se pradivně točí,
Z Tebe vychází jen něha a jas.
Jak Evino jablko ční krása Tvá,
Když Tvoje čest pod ní uvadá.
28.4.2019
Sonet 94
Ten, co mohl by, ale neublíží,
Kdo, jak ti druzí, se nepředvádí,
Kdo poutá zájem a sám tiše shlíží,
Ač pokoušen, vás jen jemně chladí.
Právě ten má boží požehnání,
A poklady jeho nezaniknou,
Kdo sebe zvládá je svůj pán, či paní,
Ti druzí jim k službě jenom šiknou.
Pro nás letní květy sladce voní,
Ač ony prostě žijí a hynou,
Když však se květ před nemocí skloní,
Pak dravý plevel ční nad květinou.
Tak podle skutků mění se svět,
Dřív vonná lilie, pak páchnoucí květ.
17.5.2019
Sonet 95
Jak elegantně skrýváš svoje vady,
Které jak červi v poupěti sídlí,
Schovány za Tvé, hojné vnady.
Ó, v jak sladkém objetí Tvé hříchy bydlí!
Ten, kdo Tě viní z nezkrotné touhy,
Často svůj odsudek v pochvalu mění,
Z hloupých poznámek je údiv pouhý
A za své hříchy máš ocenění.
Tvé nectnosti krásný domov mají,
Nádherné sídlo vybrali sobě,
Krása je závoj, jež skvrny tají
A zlé mění v dobré v každé době.
Však pozor na to, v čem jsi výjimečná,
Tvá ostrá zbraň bývá obousečná.
30.5.2019
Sonet 96
Je to Tvé mládí, či prostě chtivost,
Že všichni Tvůj šarm i chyby milují?
Je mládí tím kouzlem, či Tvá hravost,
Že úchylky Tvoje všichni lajkují?
Jak cenný klenot na hrudi krásky
Zdá se být lidem i laciný šmuk!
Tak i Ty měníš své poklesky lásky,
Dáváš jim půvab a dobrý zvuk.
Kolik ovcí by vlk mohl odnésti,
Kdyby byl v rouše beránčím?
Kolik z nás bys mohla svést na zcestí,
Kdybys uvedla své touhy v čin?
Však nečiň tak, lásko, tolik miluji Tě,
Tvá dobrá pověst je i moje dítě.
9.6.2019
Sonet 97
Jak mrazivě zimní je Tvé odloučení,
Vždyť Tys mé slunko v tom života kvasu,
Do chladu, do tmy je mé odsouzení,
Do pusté prázdnoty zimního času.
Ač, v pravdě, jsme odděleni v létě
A podzim nám plody jarní setby dá
Jak žena, co porodí své dítě
Poté, co jí manžel smrti propadá.
Jsou hojné ty plody, co přicházejí,
Tak jako sirotci bez naděje,
Vždyť radosti léta jen s Tebou znějí,
Však bez Tebe ni ptáček nezapěje.
A když, tak zapípá tak tristně,
Že listy blednou z té chladné tísně.
17.6.2019
Sonet 98
Celé to jaro jsme byli odloučeni,
Kdy krásný duben byl v plném lesku
A čerstvým jarem tak oroseni,
Že i bůh Saturn tančil za rozbřesku.
Však sladké vůně, ni zpěvy ptačí
Neprobudily ve mně letní čas,
Přes záplavu barev, co srdce smáčí,
Dotknout jsem nemohl se těch krás.
Bělost lilie mě nechala chladem
I ruměnec růží – odlesk Tvé tváře,
Moji duši tak nechaly ladem
Ty chabé kopie Tvojí záře.
Bez Tebe tady vše jenom mrazí,
Jen hra stínů barev, když milá schází.
27.6.2019
Sonet 99
Takto jsem plísnil jsem fialku smělou:
“Ty sladká zlodějko sladkých vůní,
Že ty jsi obrala mojí milou?
Však pyšný je nach, co ti v tváři trůní,
Krví mé lásky máš ji potemnělou.”
Lilie kradla jí z rukou bělost,
Marjánka jí kučery uloupila,
A růžím jak na trní klesla smělost,
Červené studem, i té co bělost pila.
I růžové, co kradla barvy obě
A k svému lupu Tvůj dech přibrala,
Tím trest za krádež určila sobě:
Mstivá housenka ji lůno vysála.
Měl jsem víc květů okolo sebe,
Však vůni i barvu si braly z Tebe.
28.7.2019
Sonet 100
Kdes byla, Múzo, žes mi nedala
Popsat tu bytost, od níž máš svou moc?
Bezcenné verše jsi mi dopřála,
Teď jejich záře ti změnila den v noc.
Tak vrať se mi, má Múzo toulavá
A naprav čas, kterýs probendila.
Ať je má báseň jako oslava
Mé milé, jež tebe obdařila.
Tak povstaň má Múzo, pozři Její tvář,
Zda nevryl do ní čas svoje vrásky.
A když, tak spraž ho, vždyť je to velký lhář,
Jenž dává lidem pokřivené masky.
Tak oslav mou milou, než čas nás poničí,
Než ji zub času tristně přelíčí.
3.8.2019
Sonet 101
Jak napravíš ty Múzo lenivá,
Že šidíš to vtělení pravdy a krásy,
Vždyť v moci mé lásky vše přebývá,
I důstojnost tvoje po všechny časy.
Tak odpověz, Múzo, snad řekneš mi tu:
“Nač krášlit pravdu jež z krásy čiší,
Pravda je v kráse – bez plebiscitu
A nejlepší dvě se nerozliší.”
Že bez vady je, ty budeš němá?
To nelze omluvit, je přec ti dáno
Způsobit, že bude déle ctěna,
Než zlatým písmem stojí tu psáno.
Tak Múzo, čiň se, naučím tě jak
Má obraz mé milé věčnost překonat.
19.8.2019
Sonet 102
Nesnášíš, vím, tu prokletou smůlu,
Co stále mne životem provází,
Co dělá ze mne etickou nulu,
Když má morálka s lidmi se rozchází.
Proto mám pověst stále jen pod psa,
Vždyť člověk se od lidí upatlá,
Jak barvíř, co kolem látek hopsá.
Tak mě polituj, ať má ctnost zas plá.
Já zatím trpkým pohárem tiše
Léčit si budu ten infekt můj,
Bez trpkosti trpkost přijme má duše,
Své další pokání pro návrat svůj.
Tak mě polituj, drahá, uvidíš,
Svou lítostí pouhou mě vyléčíš.
13.12.2019
Sonet 103
Ach, jak bídné verše se ze mne řinou,
Když v nich jsi Ty, můj celý, širý svět,
Z něhož se tak krásné tóny linou,
Že slova má touží znehybnět.
Tak neviň mně, že z psaní mám fobie,
Zrcadlo poví Ti – to je ta tvář,
Co slova chvály ihned přebije
A řekne básníku, že je to lhář.
Nebyl by hřích v mých básních zaměnit
Obraz ten, který tak vstřícně mi plál?
Jen po jednom prahnu – do veršů proměnit
Kouzlo Tvé záře, Tvůj úžasný dar.
Však mnohem víc, než můj verš Ti dá,
V zrcadle napoví celá bytost Tvá.
30.8.2019