William – stále aktuální
Po dopřeložení všech sonetů v srpnu 2021 jsem si je všechny prošel a u některých jsem trochu vylepšil rytmus ubráním slabiky, nebo změnou slovosledu a vkládám je sem, tentokrát už ve správném pořadí. Když mi návštěvník této stránky zanechá poznámku k překladům, nebo mi rovnou napíše mailem na jiritom@seznam.cz, budu moc rád.
Sonet 1
At krásní lidé mají hodně dětí,
Ať jejich krása nikdy nezmírá !
Když rodič přejde do údolí smrti
Ať krása jejich, tu zašlou přebírá.
Ty však, jen do sebe zahleděný,
Jsi prázdný, ladem, Tvá krása zebe.
Tak šidíš svět, než dal bys, co se cení,
Nepřítel všeho, nejvíc sám sebe.
Jako zjara nový, pučící květ
Prý na světě nejhezčí dnes jsi Ty.
Však ne svým plodem obohatit svět,
Jsi lakomec vlezlý do své ulity.
Je škoda svou krásu si usyslit,
Z nás každý by z ní něco mohl mít.
8.10. 2017
Sonet 2
Máš čtyřicítku na krku
A vryté vrásky za ta léta,
Tvá mladistvost, ten krásný květ
Bledne, vadne, poodkvétá.
A máš-li říci kam poděl se jen
Poklad, co tu tolik zářil,
Se studem je odkaž sem –
Do vpadlých očí v sešlé tváři.
Lepší odpověď by byla,
Že starost, péče o Tvé děti
Ty vrásky zcela způsobila
A v nich Tvá krása světem letí.
Tvá nová krev, Tvá transformace,
Tvá nová, krásná inkarnace.
25.11.2016
Sonet 3
Až zhlédneš se ve skle, řekni té tváři,
Že nejvyšší čas je synka mít,
Jinak ošidíš svět a ženu, co zářit
Chtěla by, a jeho matkou být.
Je někde na světě krasavice,
Co nechtěla by s Tebou dítě mít?
A jaký, že blázen nechal by se
O svoje otcovství připravit?
V tůních Tvých očí se Tvá máma shlíží,
V Tobě si šťastná léta připomíná.
I Tobě však se vrásky, stáří blíží,
Své mládí shlédneš v očích svého syna.
Bez dětí zvolíš-li život svůj užívat,
Tvůj obraz pomine, sám budeš umírat.
12.10.2017
Sonet 4
Proč jen necháváš, člověče marnivý
Svou krásu sobě a pro druhé nic?
Příroda dává nám vše jenom na chvíli,
A ve své štědrosti – těm štědrým víc.
Své dary chceš zneužít, lakomče krásný?
Celé své kouzlo přec pro druhé máš!
Tak sdílej ho se světem, svou budoucnost zjasni,
Ať vzpomínku na sebe tu zanecháš.
Jen v sobě se šťourat a šidit sám sebe
O největší poklad svých tvůrčích sil!
Když smrt zaklepe, zeptá se – Tebe
Jak jsi svou krásu a čas využil?
Tak předej své dary, co dále vedou,
Jinak vše krásné zemře tu s Tebou.
19.10.2017
Sonet 5
Táž tvůrčí síla, co stvořila Tvou krásu,
Že na Tobě oko rádo spočine,
Svrašťí Tvou tvář a posílí zub času,
Zář co z Tebe sálá, jednou pomine.
Tak čas věčně mění léto v zimu šerou,
Míza tuhne mrazem, listy strhané.
Zbytky léta tlejí pod závějí sterou,
Vše, co kolem kvetlo, vítr odvane.
Avšak vůně léta dále přetrvává
Jen v esenci z květů vylisované.
Bez nádobky šťávy co ji uchovává,
S koncem léta život zcela vyvane.
Ten květ co šťávu svoji v lisu dal,
Ztrácí jen svůj tvar a sladce voní dál
1.11. 2017
Sonet 6 – pokračování s. 5
Tak ať šeré stáří jednou neděsí Tě,
Esenci svou předej, by šla dál.
Učiň ženu šťastnou, dej jí dítě,
Aby s novou září, nový život vzplál.
Za půjčku je nefér chtít velikou cenu
Půjčíš ženě tělo a dítě ti dá,
Pak oba šťastní, jak podobá se – komu
A Tvé další dítě radosti přidá.
Deset krásných dětí, deset štěstí,
Deset potomků jimž dal jsi vzor.
Deset nových cest dál bude vésti,
Ponesou Tvůj odkaz, smrti vzdor.
Tak nebuď sobec, jsi moc svělý na to,
By v hrobě shnilo, co z Tebe nepočato
11.11. 2017
Sonet 7
Hleď na slibné Slunce, když vychází
Jak zářící hlavu k nebi sune,
Tu každý poctu mu skládá – v extázi
Té Boží krásy, co z nebe se line.
I v zenitu své nebeské pouti,
S mladickou vervou a v plné síle,
Na odiv všem, co bez něj se rmoutí,
Po své zlaté dráze pluje čile.
Se dnem však slábne, jak stařec se sklání
A k obzoru zpět se navrací,
Ty oči obdivu k nebeské báni
Se bez zájmu od něj odvrací.
Že dnes síly maříš je Tvoje vina,
Zemře tak sám, kdo nemá syna
17.11. 2017
Sonet 8
Ty sám jsi hudbou, však smutníš při ní.
Nemají být krásné věci v souladu?
Proč rád máš to, co duši sviní?
Proč je Tvůj život tolik v rozkladu?
Když krásná hudba nelibě Ti zní,
Tak to Tě ona jen sama kárá,
Že kazíš svůj part, že nesouzníš s ní.
Bez ženy, dětí nejsi ten, kdo se stará!
Slyšíš, jak struny spolu znějí?
Jak táta s mámou s dětmi v náručí.
To společnou píseň nám vyprávějí,
Svým hlasem bez slov, tiše nás učí:
Tvůj domov může být jako klícka,
Však bez své rodiny jsi pouhá nicka.
26.11. 2017
Sonet 9
Jen mařit dál svůj život jako singl
Nevázat se city ani po své smrti!
Až po Tobě zbude jenom věcí pingl,
Svět bude Tvou vdovou, ovšem bez Tvých dětí.
Tvůj svět, Tvůj pozůstalý, bude plakat stále,
Že prázdno jenom, prázdno jsi zde zanechal.
Kdyby však Tvá žena tu s láskou byla dále,
V očích Tvého synka bys tu s ní žil dál.
Tak rozhazuješ prachy, to se Ti dost daří,
S radostí je kolem Tvůj svět přijímá.
Když však maříš krásu co mohla být – v Tvém stáří,
Místo krásy Tvojí – pustá krajina.
Kdo dokáže spáchat takto krutý čin,
Nemá v sobé lásku ni k svým nejbližším.
20.11. 2017
Sonet 10
Tak přiznej, že v srdci nemáš místo,
Máš-li v sobě jenom trochu studu,
Pro sebe, ni druhé, v Tvém srdci je pusto,
Ač sám milován, rozdáváš jen nudu.
Tak posedlý jsi svou ničemnou zlobou,
Naschvál chceš svou duši zraňovat.
Jen nesnažit se, nebýti sám sebou!
A ničit to krásné, co měl bys milovat.
Tak naplň své srdce citem vroucím,
Já změním názor, Ty rozpusť svůj led.
Buď příbytkem lásky, ne zášti řvoucí,
Buď uvnitř krásný, jak jsi na pohled.
Ale víc, měj dítě, kopii své krásy,
Pro sebe, pro mne, pro všechny časy.
8.2.2017
Sonet 11
Jak rychle vadneš mohl bys i vzkvétat,
Tak, jak s tátou, když roste jeho syn.
Na křídlech Tvých by on dokázal vzlétat
A křídlo jeho bys jednou nazval svým.
Vždyť v tom je moudrost a krása plození,
Bez rodiny však, jen bláznovství a rozklad.
Kdyby všichni byli jak Ty – studení,
Skončí lidský věk, a s ním i lásky poklad.
To ať ti hloupí, hrubci nezdaření,
Jimž nebylo dáno, zemřou bez dětí.
Dar přírody mají ti krásou obdaření,
Tak užívej ho štědře, s láskou k početí.
Ty stvořen jsi jako pečeť krásy,
V otiscích přetrváš pro příští časy.
7.12.2017
Sonet 12
Když vidím, jak čas stále odbíjí
A jasný den pluje do noci ponuré
A krása fialek tak rychle pomíjí
A bílé vlasy jsou ty černé, minulé.
Když vidím stromy, co skryly celé stádo
Stínem svým, a teď jsou listů zbavené
A plody léta už ukryté do nádob
A léto samo svým koncem sklíčené.
Tak nad Tvou krásou nyní přemítám,
Vždyť i ji zub času jednou poničí,
Tvůj sladký půvab zmizí jako klam,
A kolem nová krása poklíčí.
Ne, proti zvůli času nejsou zbraně,
Než děti mít a spoléhat se na ně.
16.2.2017
Sonet 13
Kéž by Tvůj jas tu mohl stále zářit!
Avšak jen s Tebou tady bude dál.
Co však, až přijde konec stáří?
Vždyť jsi svou krásu ještě nepředal.
Jenom tak půvab, který jsi převzal
Přes děti Tvoje přejde do věků.
V nich se Tvé rysy, ač sám jsi skonal
Zjeví v Tvém plodu – novém člověku.
Tvé tělo je chrám, tak kdo by nechal
Stavbu tak krásnou sejít se světa?
Moudrý přec ví, jak chrám by vzkvétal,
Vzdor chladné smrti, co vše rozmetá.
To dopustil by jen lajdák ducha, pročež:
Tys tátu měl, ať syn Tvůj říct může totéž.
21.12.2017
SONNET 14
Ne, nehledám štěstí ve hvězdách,
Ač astrologie mi není cizí.
Předvídat věci příští měl bych strach,
Bídu a mor, či jen novou krizi.
Ani vám nepovím, co za chvíli se stane,
Komu se smůla na paty přilepí.
Ba ani mocným, odkud vítr vane
Z oblohy nevyčtu, zda štěstí jim přiletí.
Když se však do Tvých očí zadívám,
Do zářivých hvězd, z nichž spolehlivě věštím,
V nich pravda a láska nebude nikdy klam,
Což zpečetíš svým synem, svým štěstím.
Jsou tedy slova, co k budoucnosti vedou:
Zemřeš-li sám, vše krásné zemře s Tebou.
1.2.2017
Sonet 15
Když vidím, že vše je jenom do času,
Že na vrcholu se jen chvíli bývá
A na jevišti světa, božském Parnasu
Jenom hvězdy řídí a zbytek hlavou kývá.
A když vidím lidi jak to býlí,
Kterak do výše se ženou a hned zas chřadnou,
Kde pod jedním sluncem vše vadne, roste, sílí
A do zapomnění všichni jednou padnou.
Tak pod tíhou té nestálosti světa,
V úžasu nad dary, jimiž oplýváš,
Bojím se, že bude po Tvé kráse veta,
Až zub času a zkáza zničí vše, co máš.
Tak z lásky vedu válku proti času,
Ve verších tak zvěčním Tvoji krásu.
24.1.2017
SONNET 16 (pokračování s. 15)
Však já vím lépe, jak na boj s časem,
Tím věčným tyranem, co vládne tu.
Vítězit budeš i s bílým vlasem
A lépe, než veršíky sonetu.
Vím, že užíváš si velké slasti,
Však mnohá kráska by chtěla více,
Hýčkat a laskat Tvé ratolesti
Na Tobě podobné, krásné líce.
Tak v tvářích svých dětí popluješ dál
S časem, co vytvořil krásu Tvoji
A jednou řekneš: “Čas dal i vzal
Mou podobu i verš, co tu stojí”.
Tak zvěčníš se tím, když sebe se vzdáš,
Tvá dcerka či syn dál nesou Tvou tvář.
24.2.2017
Sonet 17
Kdo jednou věřil by veršům mým,
Kdyby celou Tvou krásu v sobě měly?
Jsou hrobkou však, to dobře vím,
Jež skrývá víc, než oči kdy uviděly.
Tak jasně do nich hloubku Tvých očí dát
A v nových verších Tvým ctnostem se dvořit!
Pak řekli by jednou, no, ten uměl lhát,
Tak krásnou bytost nemohl Bůh stvořit.
Mají snad verši žlutými stářím
Jak bláboly staříků pohrdat?
A Tvé čisté city, jichž si tak váźím,
Jak dávná bláznovství na hnůj dát?
Kdybys však tady byl v potomku svém,
Dál žil bys v něm i ve verši mém.
4.1.2018
Sonet 18
Letní den a Ty. Vás srovnávat jen koukat!
V Tobě mír a klid, jsi tak rozmilá.
To májové větry rvou výhonky svých poupat
A ten letní čas tak rychle uplývá.
Někdy moc prudce to na nás z nebe sálá
A jindy zář slunce jen tak, tak skomírá.
Tak hříčkám přírody své květy Vesna dala
A každá krása ke konci umírá.
Však léto, co v sobě Ty ukrýváš, nikdy nevyvane
A neztratí kouzlo, kterým oplýváš.
Ani smrti stín se k Tobě nedostane,
Do nekonečné krásy Ty stále dorůstáš.
Tak moje verše zde stále budou stát,
Co je svět světem Ti život chtějí dát.
léto 2016
Sonet 19
Ty všežravý čase! Otup lví spáry,
Ať pohltí Zem všechna svá stvoření.
Zlé čelisti tygra rozdrť na cáry,
A Fénixe ptáka sežehni v plameni.
Pádíc tvoř krásné i přesmutné časy,
Dělej co chceš, ty čase prchavý !
Pro celý svět jen míjivé krásy –
Jen spáchat nesmíš zločin špinavý:
Nedělej rýhy na to krásné čelo,
Nevrývej do něj svoje vrásky!
Ať Láska má je stále jen čistou,
Ať vzorem je pro nové lásky.
Vzdor času, pod nímž každý strádá,
Má psaná Láska bude navždy mladá.
17.1.2018
Sonet 20
Krásnou tvář ženy i bez líčení
Máš Ty – můj muž, či žena mé vášně.
Tvé dívčí srdce je čisté a není
Zdroj klamu, jímž ony jsou strašné.
Máš oči krásnější, než všechny ženy,
Nebloudí kolem, všemu žehnají.
Tvůj pohled je mužný, nezastřený,
Že muži i ženy do něj padají.
Měl jsi být dívkou při stvoření svém,
Leč matka příroda přesáhla hranic,
Svým darem mužnosti teď ošizen jsem,
Tak co s dárkem tím, který je na nic.
Že Tys však úd dostal k potěše žen,
Mě dej svou lásku, jim tělo – jen
23.1. 2018
Sonet 21
Ne! Já nejsem jak ten poeta
Co hold vzdává krásce v makeupu,
“Má Luno, hvězdo” Šíří do světa
Ve verších, v nichž líčí jen atrapu.
“Jsi perla všech moří, řek a hor”
“Jsi květ, co vykvete první zjara”
“Jsi samo nebe, ač pozemský tvor”
“Ta, která meze vesmíru dala”.
Ne! Já pravdu chci říci Ti čistou,
Protože vážně, věř mi, miluji
Láskou stálou, až mateřsky jistou,
Kterou ne hvězdě, ne krásce daruji.
Tak ať si poeta žvatlá své klišé,
Já s city nekupčím, ni neženu výše.
16.1.2017
Sonet 22
Nic neví zrcadlo o mém stáří,
Dokud je Tvé mládí v rozkvětu.
Až zřím však vrásky na Tvé tváři,
Shledám, že smrt jde mi v ústretu.
Aura Tvá, jež Tě obklopuje,
Blíž je mi, než šaty na těle mém,
V němž srdce Tvé bije, jak v Tvém to moje,
Tak jak mohu být starší, ptám se jen.
Pečuj má lásko, pečuj o sebe,
Jak já o Tvé srdce v hrudi mé.
Laskám jej stále, myslíc na Tebe,
Jak máma, když dítě své přivine.
Zemřu-li jednou, to Ti povídám,
Co dalas mi dřív, zpět Ti nevydám.
31.12.2016
Sonet 23
Tak, jako herec trémou zasažený
Vypadne z role, když popad’ ho strach,
Či jako člověk vztekem oslabený,
Když přesáh’ příliš svých mezí práh,
Tak i já, v sobě nejistotu samu,
Smlčím, co křičet měl bych do šíra,
Že k Tobě, když nejvíc láskou planu,
Zdá se, že má láska nejvíc skomírá.
Ať tedy mé řádky svou výmluvností
Prosí za mou lásku více, nežli já.
Zde je, prosím, výraz tiché oddanosti,
Který víc než slovo, důvěru Ti dá.
Pročti mé vyznání tam i zpátky,
Najdeš, co psáno jest, mezi řádky.
2.12.2016
Sonet 24
Do dřeně srdce mého obraz Tvůj
Jak malíř do plátna mé oči vyryly.
Mé tělo je rám, to pamatuj,
Hloubku mu dává, by Tvé oči zostřily.
Neb přes malíře jenom spatříš jeho dílo
A to, kde se jeho jádro skrývá.
Je v srdci mém, kde jinde by bylo
A přes Tvé oči jen, se do něj každý dívá.
Čím jsou naše oči pro spřízněnou duši?
Ty mé Tě vykreslily, zatím co Tvoje Ty Tvoje ??
Jsou průhledem do míst, kde ve mně to buší,
Kudy i slunce stydlivě nakukuje.
Mé oko by chtělo zvěčnit své dílo,
Kreslí, co vidí, však v srdci nebylo.
listopad 2016
Sonet 25
Ať se ti šťastní klidně jen chlubí:
Tituly, slávou, úspěchy tisíce.
Já, jehož štěstěna jenom studí,
Si užívám to, co cením si nejvíce.
Ti v přízni pána, u dvora největší,
Jsou jak květinky – na slunci krásné.
Když přijde mrak, či pán se zamračí,
Ta křehká pýcha pojednou hasne.
Někdy i generál, všemi oslavený,
Zbaven je metálů, co jen jich měl.
Úspěchy bitev jsou rychle pohřbeny,
A s nimi tituly, které kdy chtěl.
Já milován,miluji, to je můj svět,
Zde žiji, přikován, tady a teď.
7.2.2018
Sonet 26
Tobě jen sloužím, má Lásko, Tobě,
Věrností za vše Ti oplácím.
Psaním já nestavím pomník sobě,
Oddanost k Tobě svou obracím.
Jak chabé mám verše pro lásky mluvu,
Jak prázdná slova se derou ze mne!
Snad srdce Tvé dá na přímluvu,
Snad najdou cestu do Tvé duše jemné.
Až hvězdy temné, mě stále zvoucí,
Svou přízní ke mně zaplanou,
Odějí lásku mou, srdcervoucí
Do slov, jež hájit mě zastanou.
Až pak Ti lásku svou najevo dám,
Zatím však, v ústraní, zůstanu sám.
21.2.2018
Sonet 27
Znaven po práci já nedočkavě
V oáze lůžka klid tělu chci dát.
Dál však se řítím ve své hlavě,
Která mé tělo chce vystřídat.
Neb myšlenky mé za Tebou v dál,
Dychtivě začnou svou předlouhou pouť
A nechají zrak můj, by tiše plál,
Jak oči slepců ze svých temných pout.
Tvůj obraz vidím před svojí tváří,
Ač noc vše objímá černou tmou,
Který jak perla do noci září,
Činíc tmu krásnou a objevnou.
Tak štvát tělo za dne, v noci touhou žít,
Kvůli mě i Tobě nenacházím klid.
26.2.2018
Sonet 28 – pokračování s. 27
Tak jak jen zpět získat radost svou,
Když noc po těžkém dnu dále souží?
Když život mi nedá spočinout,
Noc střídá den, jemuž tělo slouží.
Ač jejich síly jsou protikladné,
Noc a den jedna parta jsou.
Dnem tělo strádá, nocí duch chřadne,
Že honím se za fatou morganou.
Tak vyprávím dnu, jak všechno zkrásníš,
Že nahradíš Slunce, když mraky jdou.
Noci lichotím, že Ty nebe zjasníš,
Když bez hvězd nás obklopí černou tmou.
Tak den za dnem je můj smutek delší,
A s nocí každou je tíživější.
8.3.2018
Sonet 29
Když přátelé i štěstí ukážou mi záda,
Když jak psanec pláču nad osudem, sám,
Když Bohu je pro mne drahá každá rada,
Proklínám svůj osud a chci víc, než mám.
Mít více v co doufat, mít tak krásnou tvář,
Možnost mít, co druhým k nohám spadne,
Jak tamten si troufat, jak onen mít zář,
S radostí žít to, po čem srdce prahne.
Když v myšlenkách zlých, co bloudí mojí hlavou,
Zjevíš se mi Ty, tu divy nastanou.
Jak skřivánčí zpěv po nebi si plavou,
Myšlenky mé volné, nad zemí deptanou.
Když myslím na Tvou lásku, ač sevřen jsem žalem,
Cítím se tak bohat, že neměnil bych s králem.
19.3.2018
Sonet 30
Když v tichu usednu ke vzpomínkám,
Tu slzy se vyrojí na mé tváři.
Pro vše mé úsilí jen tiše lkám
I pro čas, který jsem tolik mařil.
Nebráním oči zalít slzami,
Pro přátele, co jsou již mimo čas,
Pro dávné lásky s mými ranami,
Pro vše, co padlo času napospas.
Pak procházím své slzavé údolí,
Sčítaje všechna ta prošlá hoře,
Již oplakaná, však zas a zas zabolí,
I když jsem bolestí prožil moře.
Avšak když chvilku jen pomyslím na Tebe,
Mé slunce zapadlé zas vyjde na nebe.
1.4. 2018
Sonet 31
Tvé velké srdce mnohá další skrývá,
Dávno je tomu, co je jsem miloval.
Tys plná lásky a vším , co láskou bývá,
Vřelostí, citem, jež čas mi odebral.
Kolik jen slzí za lásky své jsem prolil,
Pohřbeny v duši mé teď všechny jsou.
Kdysi jim oddán, ač lásku jsem jim dlužil,
Teď plní srdce Tvé, i celou duši Tvou.
Jsi tajná skrýš, v níž dávné lásky bydlí,
Hřejí Tě tím, co já jim nemoh´ dát.
Co jim jsem dlužil, jen v Tobě sídlí
A jenom Tebe dál teď bude hřát.
Tak všechny mé lásky teď v Tobě jsou,
A s nimi i já jsem částí Tvou.
4.5.2017
Sonet 32
Až přesáhneš roky mého žití,
Kdy kosti mé jen prach a popel jsou,
Mé hrubé verše Ti stále budou svítit,
Psány z lásky k Tobě, těžkou rukou mou.
Pak srovnávat-li budeš verše básníků,
Nových a lepších, v lepší to době,
Nehleď na jejich, snad lepší lyriku,
Ale že já je psal s láskou k Tobě.
A věnuj mi z lásky též myšlenku svou:
“Dnes kdyby drahý můj s námi tu žil,
Pak vedle básníků, co s dobou jdou,
Krásnější verše by vytvořil”.
“Co zemřel a jiní lepší rýmy píší,
Čtu je, však Jeho moje srdce slyší”.
11.5.2017
Sonet 33
Jiskřivé ráno vysoko v horách,
Slunce tu svou zem pusinkuje,
Zelené louky shlížejí shora,
Říčka proud zlata tu vyčaruje.
Vtom nestoudný mrak zahalí tu zář
A ponechá svět sluncem opuštěný,
To hned pokoří svou nebeskou tvář
A táhne dál, ukryto nad zemí.
Kdysi přesně tak vyšlo slunce mé,
Záře jeho hned se na mou tvář přesunou,
Krátce jen se však Sluncem hřejeme,
Když dovolí svým mrakům zničit touhu mou.
Však neviním ho a nepláču nad krizí,
Kdyź mi krásný muž, jak to Slunce zmizí.
21.5..2017
Sonet 34
Proč mi, mé slunce, krásný den slibuješ?
A necháš mě jít bez pláště ven!
Pak svými mraky šleháš a bičuješ
A Tvoje paprsky mizí jak sen.
To přece nestačí vysvitnout z podmraků,
Osušit deštěm zmáčenou tvář!
Pohladit po těle vede jen k opaku
Když ránu do duše vypálí lhář.
Ba, ani stud Tvůj bolest neutěší,
Přestože lituješ, trápím se dál.
Bereš, co chceš! Tvůj klid nic neřeší
A Tvou velkou lítost, aby čert vzal!
Ale? Tvé slzy? Co rozpouští pýchu?
Odpoušťím! Lásko, už jsi bez hřîchu.
28.5. 2017
Sonet 35
Pro své hloupé činy neměj trápení,
Přece temné stránky všechno tu prý má.
Růže mají trny, Slunce zatmění,
A v mnohém poupěti červ se ukrývá.
Všichni chybujeme, jak já právě činím,
Omlouvám Tvé hříchy tím, co horší jest.
Uplácím svou duši – nazvu dobrodiním
Co zraní a pálí – a zas se nechám svést.
Tvé stálé hříchy já beru na sebe
A tak Tvá oběť je advokát Tvůj.
Jsem proti sobě, chráníce Tebe,
Láska a zášť je vnitřní boj můj.
Má skrytá válka, má touha je,
Ten sladký lump, co mně zraňuje.
4.6.2017
Sonet 36
Ač naše láska nezná mezí,
My musíme si už sbohem dát.
Těch trapností, co v nás stále vězí!
A vinu já sám jen tu budu znát.
Navzdory tomu, co se tu stalo
A co nás nutí se rozejít,
A krade nám z radostí i to málo,
Nic nezkazí nám náš vřelý cit.
Však nikdy už objetí při setkání,
Má vina by se stala Tvou
A Tvou čest pak už nic nezachrání,
Když věnuješ mi přízeň svou.
A nedělej to, z lásky Tě prosím,
Pro Tvou i mou čest to říci musím.
11.6.2017
Sonet 37
Tak jako otec, sešlý a znavený,
Těší se hrami svého dítěte,
Tak i já, osudem skleslými rameny,
Těžím z Tvé krásy čistého poupěte.
Neb krása i vtip i ušlechtilost Tvá,
Či štěstěna a hojnost Tvých darů,
Jsou vlastností těch, kterým Bůh vždy dá
A pro něž se pnu po Tvém nektaru.
Ne, nejsem chabý a nebudu sláb,
Pokud čtu rysy z Tvé milé tváře.
Dokud jen takto mohu si brát
Pohodu a být živ jen z Tvé záře.
Z pokladů všech chci Lásku Ti přát,
Co přání to mám, jsem nastokrát rád.
25.5.2017
Sonet 38
Jak bych jen moh’ nemít inspiraci,
Když Tvá něžná krása z Tebe plyne.
A jak by o Tobě psát mohli tací,
Jimž hrubý jen verš se z pera řine.
Jen sobě však děkuj, když nápad nový
Z mého pera Tě upoutá.
I tupý Ti vzdá hold mnoha slovy,
Vždyť Ty jsi to světlo života.
Jsi desátá múza, má síla hnací,
Víc, než Tvé družky, které umí vést,
Kdo k Tobě volá po inspiraci,
Ať verše jeho se dotknou hvězd.
Zažehne-li oheň jiskra moje,
Vykřešu ji já, však odměna je Tvoje.
25.6.2017
Sonet 39
Jak mohu Tě, lásko,opěvovat
A nezpychnout, že duše má, má Tebe?
Má smysl však sebe oceňovat?
A Tebou se pyšníc, nechválím já sebe? – přechodník?
Duším lépe bude žíti odděleně,
Ač souzní spolu, jak Ty dobře víš,
Jenom v odloučení mohu zaručeně
Vzdát chválu jen Tobě, jak si zasloužíš.
Samota by pro mne byla velkou mukou,
Ukrývá však v sobě sladké toužení.
Při něm srdce horká roztoužením tlukou,
Čas přináší klid, mizí trápení.
A tak mě učíš, že duši nelze mít,
Lze ji jenom z dálky, tiše ocenit.
1.7.2017
Sonet 40
Vem celou mou lásku a vše, co je v ní,
Máš potom snad víc, než dříve jsi měla?
Ne! Neb pravou láskou jen Tvá duše zní,
To ona na počátku ke mně přiletěla.
Však zahrneš-li láskou ještě jiného,
Pak s mým požehnáním můžeš mu ji dát,
Nelze ale s touhou myslet na něho,
Ze mne samotného vysávat a brát.
Své milé zlodějce já rád odpustím,
Ač bere to málo, co tu ještě mám,
Jako v lásce každý já moc dobře vím,
Že milá zraní víc, než nepřítel sám.
Má milostná lásko, propadlá slasti cele,
Ač ostny zraňuješ, nebudem nepřátelé.
7.7. 2017
Sonet 41
Mě drobné nevěry nepodvádí
Když vzdálí se Tvé srdce ode mne.
Chápu – Tvá krása a Tvoje mládí
Jsou magnetem pro všechny přítomné.
Tvé jemné mravy chce každá mít,
Pro vítězku v lásce jsi uznáním.
Však hlídej, co může si dovolit
Žena, co tak moc muže uhání.
Tak na uzdě drž kouzlo mladosti
A nech, prosím, býti milenku mou.
Vždyť krása mládí svádí k hříšnosti,
Jež ruší svazky dvou věrných pout:
Věrnost mé milé, kterou svádíš
Svou krásou, s níž naše pouto kazíš.
26.7.2017
Sonet 42
Že máš mou milou, tolik nevadí,
Ač v pravdě jsem ji tuze rád moc měl.
Však že Tvá jest, mě k pláči dovádí,
Až ztrátou lásky Tvé jsem ochořel.
Omlouvám ale hříšníky v lásce:
Ty rád ji máš proto, že i já.
Ona zas Tebe, to kvůli Tvé vrásce,
Že rád vás mám vřele oba dva.
Tvá milá získá, ztratím-li Tebe,
A Ty zas oceníš, že mou už není.
Mé prohrané lásky – co našly sebe!
Které mě spolu činí utrpení.
S přítelem však jsme jedinou duší,
Tak její srdce též pro mne buší.
17.6.2017
Sonet 43
Ve spánku nejlíp mé oči vidí,
Neb balastu den tolik přináší.
Mé sny však jenom zář Tvoje řídí,
Skrz tmu mé žhnoucí oči unáší.
Ty, která i temnou noc prozáříš,
Jak zjasnit bys mohla i bílý den,
Když jasem svým svit Slunce porážíš
A prosvětluješ můj půlnoční sen?
Jaký však obraz očím svým přidám,
Vida Tě uprostřed všedního dne?
Vždyť Tebe v hloubce noci vídám,
Mé zavřené oči jsou bezedné.
Tak můj den je noc, dokud nepřijdeš,
Noc jasný den, když ve snu se zjevuješ.
1.8.2017
Sonet 44
Být stvořen z myšlenky, místo masa,
Vzdálenost krutá by nebyla pastí,
Z níž uniknout tam, kde Tvá je krása,
Překonat dálku, bolest i strasti.
Dlouhé by skončilo odloučení,
I z největší dálky – jen jeden skok.
Pro myšlenku to přec nemožné není,
U Tebe býti na myšlenky krok.
Však že myšlenkou nejsem, to mě ničí
Jak přeskočit past jež dělí nás?
Mé těžké tělo se lehkosti příčí,
Tak bez Tebe trávím v nářcích svůj čas.
Že s tíhou jsem spojen, to mne mrzí,
Jsem voda a zem což plodí jen slzy.
5.8. 2017
Sonet 45
Oheň a vzduch – též části mého bytí,
Pálí za Tebou, ať jsem kdekoliv,
Vzduch je má mysl, žárem touha svítí,
Hned tam a zpět – dva žhaví sokoli.
Ti dva rychlí, za Tebou když vanou,
Návštěva lásky – jejich velký cíl.
Já s rozumem v koncích, s touhou vyčerpanou,
V depresích klesám u konce svých sil.
S návratem poslů bytostně zas celý
Ujištěn, že dobře, předobře se máš,
Má voda, zem a vzduch i plamen vřelý,
Drží tady dál tu ztracenou stráž.
Jsem rád i nerad, začínám se chvět,
Tak v krizi posílám ty dva rychlé zpět.
15.8. 2017
Sonet 46
Můj zrak s mým srdcem teď válku vedou
Kdo obrazu Tvému má vévodit.
Oči svůj obraz brání jak mohou,
Však srdce ten svůj chce ohradit.
Prý v něm se Tvůj správný obraz skrývá,
V bezpečí a očima nezkřiven.
Zrak ale zcela vinu svou smývá,
To, co prý stvořil, musí ležet v něm.
Pro správný verdikt, kde pravda leží,
Porotu z myšlenek jsem vytvořil.
Těm věrnost srdci však přináleží,
Tak výrok poroty má jasný cíl:
Můj zrak má právo vzhled Tvůj objímat,
Srdce lásku dávat, lásku přijímat.
23.8.2017
Sonet 47
Můj zrak a srdce jsou teď dobrý tým
A spoustu radostí činí sobě.
Když oči pláčí že Tě nevidím
A srdce vzdychá láskou k Tobě,
Pak vzpomínkou Tvou se oči těší
A srdce zvou ke svému obrázku,
Jindy zas u srdce oči hřeší,
Pospolu myslíce na lásku.
A tak jsi-li pryč, jsi se mnou stále,
Tvůj obraz a láska mne stále vedou,
Vždyť myšlenky mé se dotknou dálek
A s nimi jsem já a ony s Tebou.
Když myšlenky spí, ten obraz v očích,
Probudí v srdci houšť citů vroucích.
9.9. 2017
Sonet 48
Pečlivě střežil jsem na svých cestách
Maličkost každou a pod zámek ji dal.
Tak jistotu mít, by mě nikdo nestáh’
A žádný zloděj nic mi nesebral.
Proti Tobě však jsou šperky jen smetí,
Jsi moje síla, však starost veliká,
Nejdražší moje, pro níž strachy trpím,
Že zloděj jiný k Tobě proniká.
Nezavřel jsem Tě nikam, kde to studí,
Ale tam, kde vřelé srdce buší.
Jsi stále tam, či ne? – v mé hrudi,
Tak zůstaň, či jdi, jak libo Tvé duši.
Každým dnem se však srdce zachvěje,
Vždyť možnost vzít Tě, dělá zloděje.
8.9.2017
Sonet 49
Až přijde ten čas, ach, kéž by nepřišel,
kdy chyby mé Ti vryjí v čelo vrásky,
Ty, budeš zralá, vše pochopíš, však žel
Tím konec bude Tvojí velké lásky.
Až přijde ten čas, ty míjet budeš
Bez jiskry v očích ten osamělý kůl,
Své dávné lásce pohledem uhneš
Netečným zrakem který vychladnul.
Až přijde ten čas, a už si zvykám,
Vím teď, jak málo si Tě zasloužím,
Jen opusť mě, jsem trouba, tak ať pykám,
Jsem proti sobě, to já dobře vím.
Že rozum strohý chce při Tobě stát,
Nevidím důvod, proč mě milovat.
15.9.2017
Sonet 50
Teskno a smutno je na cestě mé,
Neb vím, že na mě čeká mne smutný cíl,
Jen myšlenky na chvíle zmarněné
A dálku, co pryč jsem urazil.
Kůň pode mnou nese náruč smutku,
Sotva jen plouží se pod nákladem,
Jako by cítil tu tíž zármutku,
Co brání mě od Tebe jet cvalem.
Zatnout ostruhy do jeho boků?
A rozhněván bodat mu do kůže?
Zasténá snad, přidá do kroku,
Však mně jeho trápení přemůže.
Ten sten mně bodne až k srdci někam,
Že krásné jsem prožil, jen smutek čekám
20.9. 2017
Sonet 51 (pokračování s. 50)
Tak odpouštím já s láskou svému koni,
Když loudá se na cestě od Tebe.
Nač jen spěchat, když odcházím od ní,
Až s návratem se jistě rozjede.
Však nazpátek chci letět jako ptáci,
Cval koně je pro mne ploužení.
Ostruhu zabodne, kdo se vrací
Však jak omluvit jeho trápení?
I kdyby kůň mával rychlým křídlem,
Má myšlenka je jak oř ohnivý,
Vedená je láskou – svojím zřídlem,
Tak odpouštím svý herce citlivý.
Že od Tebe jel s tou nechutí jít,
Zpět poletím sám, koně nechám být.
28.9. 2017