W.S. SONETY 104 – 154


Sonet 104
V Tobě, má drahá, se zastavil čas,
Neb kdyžs’ mi tehdy padla do oka,
Bylas’ krásná jak dnes, ač třech zim mráz
Serval tři bujná léta divoká;
Tři svěží jara  v podzim žlutavý,
V tom běhu léta přešla přes mou tvář,
Do června vzplanul duben voňavý,
Však z Tebe stále plane svěží zář.
Vidět však krásu, jak hodin rafijí,
Co plíživým krokem kradou Ti čas!
Stejně i aura Tvá svůj pohár dopíjí,
Ač stálá zdá se, přec oklame nás.
      Tak vězte vy příští, nově zrození,
      Ta krása, co byla, tady už není.
10.9.2019
 
Sonet 105
Nemysli, že se klaním modlám,
Ne, má milá není zlaté tele.
Jen jedno zpívám a zpívat hodlám,
Jen pro tu jednu, na věky a cele.
Je vlídná má láska, plná dobroty,
Dnes, zítra, stále, dokonalost jen,
Proto mé verše jsou k ní upnuty,
Jsou jenom o ní, o ničem jiném.
Je tak laskavá, krásná a věrná!  
Krása a věrnost s laskavostí  jen
Jsou různými slovy má snaha nezměrná,
Pojmout ten vesmír tří ctností, můj sen.
      Krása a věrnost s laskavostí jsou,
      Však jenom v jednotě s bytostí Tvou.
24.9.2019
 
Sonet 106
Když čtu svědectví z pradávných časů,
V nichž nádherní lidé jak perly žili,
V těch starých verších cítím tu krásu,
Princů a princezen, které ocenily.
Tam na tapetě popisu krásy
Těch rukou, nožek, rtů, očí a čel,
Poznávám Tebe přes všechny časy,
Jak psali staří mistři těchto děl.
Že jejich chvály jsou tak proroctví
Tebe a tady a v dnešní době,
Ty verše stále božskou strunou zní.
Bez ní by jejich tón neladil Tobě.
      Dnes krása Tvá své ctitele nemá,
      Očima žasnem, však ústa jsou němá.
3.10.2019
Sonet 107
Ni obavy moje, ni touha lidí,
Co chtějí nahlédnout věci příští,
Mě o mladičkou lásku neošidí,
Halasně souzenou k propadlišti.
Křehká Luna svým zatměním prošla,
Proroci zapšklí jsou sobě k smíchu,
Pochybnost vratká zem pevnou našla,
Nastal klid navěky, v míru a tichu.
Tak nyní, v tom požehnaném čase,
Má láska září, a já podrobil si smrt,
Neb věčně žít budu ve verších, mé spáse.
Zatím ta s kosou  je tupým davům škrt.
    Tak vzpomínku vždy ti můj sonet dá,
     Až zetlí i bronz a vláda zla se vzdá.
16.10.2019
 
Sonet 108
Jak víc jen vypsat, co v duši mi sídlí,
Co pro Tebe jsem ještě nevydal?
Že věrnost a stálost tam stále bydlí,
Žes pro mne cenná, že rád Tě mám dál.
Už nelze víc, drahá. Jak modlitbu svou
Dnes a denně říkám to samé,
Že já jsem jen Tvůj a Ty jsi jen mou!
Ta stará fráze stářím nevyvane.
Má láska k Tobě nikdy nezvadne,
Ji neskryje prach, či šrámy času,
Vráskami v tváři vůbec nestárne,
A stále mne učí vnímat Tvou krásu.
      V Tobě zřím zdroj všeho milování,
      Ač náš věk a vzhled nám lásce brání.
25.10.2019
 
Sonet 109
Nikdy jsem nebyl Ti v duši nevěrný,
Ač plamen mé lásky zdál se skomírat,
I v dálce můj cit je k Tobě nezměrný,
V srdci Tvém duše má touží se prostírat.
Neb tam je můj domov a kdybych zbloudil,
Jako ten poutník vrátím se, tichý,
Abych se včas zase u Tebe schoulil,
Svým stálým citem smyl svoje hříchy.
Tak prosím nevěř, ač slabosti mám
Jako ti všichni z masa a kostí,
Že poskvrnit mohl bych Tebe, můj chrám,
 Za přelud zaměnit všechny Tvé ctnosti.
       Celý ten širý vesmír je na nic,
      Ty jsi mé všechno, můj svět bez hranic.
6.11.2019
 
Sonet 110
Křížem kráž jsem prošel svět, a běda,
Sám ze sebe jsem blázna udělal,
To nejdražší jsem popřel, plytké hledal,
Přespříliš s přáteli život užíval.              
Svou pravou lásku zanedbal jsem tak
A vpravdě pravdou jenom pohrdal,
Mé úlety však odkryly můj zrak,
Tvůj obraz ve mně nade všechno vzplál.
Už nechci nic, než hořet pro Tebe,
Myšlenky svůdné provždy nechám stranou,
Pro starou lásku, co z nich mě vyvede,
Pro bohyni snů navěky mi danou.
      Snad pojme mě zpět Tvé srdce čisté,
      Jsi moje láska, mé nebe jisté.
28.11.2019
 
Sonet 111
Nesnášíš, vím, tu prokletou smůlu,
Co stále mne životem provází,
Co dělá ze mne etickou nulu,
Když má morálka s lidmi se rozchází.
Proto mám pověst stále jen pod psa,
Vždyť člověk se od lidí upatlá,
Jak barvíř, co kolem látek hopsá.
Tak mě polituj, ať má ctnost zas plá.
Já zatím trpkým pohárem tiše
Léčit si budu ten infekt můj,
Bez trpkosti trpkost přijme má duše,
Své další pokání pro návrat svůj.
       Tak mě polituj, drahá, uvidíš,
       Svou lítostí pouhou mě vyléčíš.
13.12.2019

Sonet 112
Tvá láska a věrnost ze mne smázne
To, co hrubý svět na mě nakydal,
Co je mi po těch, co zvou mne bláznem,
Jen když to dobré ve mně Ty ctíš dál.
Jsi celý můj svět a je to na mně 
Z Tvých úst se dozvědět co já jsem zač, 
Jsou všichni mi fuk, spříznění žádné,
Jen Ty víš, co je dobro a z čeho pláč.
V mé propasti končí, co dotírá,
Těch hlasů lidí co tam jen padne!
Nevnímám co lichotí, či rozdírá,
Kašlu na svět, který kašle na mne.
      Jen na Tobě tolik mi záleží,
      Že světu jen prázdnota náleží.
28.12.2019
 
Sonet 113
Co nejsme spolu, jsem zcela mimo,
V myšlenkách bloudím, cesty ztráceje,
Jdu napůl slepý, jen napůl  přímo,
Zdánlivě vidím, však není naděje.
Neb tvary věcí nebere má mysl,
Ni květy, či ptáky, co jich kolem je,
Účast na dění jí nedává smysl,
V paměti prázdno, vize stagnuje.
Neb ať lidé jemní, či hrubí jsou,
Nejsladší tváře, neb škleby čísi,
Na horách, na moři, dnem i tmou,
Všemu má mysl dává Tvé rysy.
      Tebou jsem naplněn, kolem jen změť,
      Jenom skrz Tebe vidím svůj svět.  
14.1.2020
 
Sonet 114
Je to tak, že láskou Tvou zdobena 
Nechá se mysl má oblouznit ráda?
Či je skutečnost se mnou snoubena
A Tvoje láska dělá ten zázrak,
Že mění  mrchy a činy k blití  
V anděly tak Tobě podobné,
Že každá špína čistotou svítí,
Když jejich obraz se dotkne mne?
První je pravdou, mé oči lžou mi,
Což mysl má královsky přijímá,
To oko ví dobře co mne oblouzní,
Tak lež svou přede mne prostírá.
      Oko jak sluha předem obraz zkouší,
      Že tu lež rádo, mysl mu odpouští.
30.1.2020

Sonet 115
Lžou moje verše ve kterých jsem psal,
Že nad lásku mou nemohlo být nic.
Pak jsem, nevím jak, tou myšlenkou vzplál,
Že by moje láska měla hořet víc.        / má ??
Čas tekl dále a v jeho víru,
Za slibů milenců i lží králů,
Dusil čas krásu, bral úmyslům sílu,
Odvracel silné od ideálů.
Tak hola, nač bát se drápů času,
Mohl jsem já říct, že nejvíc Tě mám rád
V těch nejistých dnech, však s jistotou v hlasu,
Nejvíc, že je teď, o příštím si nech zdát?
     Láska je dítě, tak není to prosté,
     Dát nejvíc tomu, co stále roste?
14.2.2020
 
Sonet 116
To nikdo mi nevezme, že manželství opravdových duší
Pohltí všechny překážky. To láska by nebyla,
Která se změní, kdykoliv změnu vytuší,
Či před vrahem skloní se, aby pak sama se zabila. 
Ne! Láska je provždy pevný maják,
Shlížící jak moře bouří, neotřesen sám.
Jak zářící hvězda pro zbloudilý koráb,
Kterou nikdy nedocením, byť její výšku znám.
Láska není ten blázen čas, ač zrůžovělé rty i líce
Přichází, jak tak měsíce srpek mění se naruby.
Láska se nemění! Čas nezajímá ji, sice,
Však nese jej sebou, třeba až na pokraj záhuby.
     A je-li to vše omyl a mně se dokázal,
     Pak jsem nikdy nepsal, nikdo nemiloval
asi 1998
 
Sonet 117
Takto mne obviň: Vše jsem zanedbal
A z mých velkých dluhů nevrátil Ti nic,
S Tvou vřelou láskou chladně zametal,
Ač poutáš mne k sobě den za dnem víc;
Že tak moc času  jiným jsem rozdal,
Času, jenž měl být jenom pro Tebe,
Že pryč mě každý vánek hned odvál,
Daleko od míst, kde Tvé je nebe.
Tak sečti všechny mé tvrdohlavosti
A vše co kdy zlé jsem učinil Tobě,
Jen mrač se na moje nepravosti,
Však nesuď mne v hněvu ani ve zlobě.
     Vždyť všechny mé činy jen na tom stojí,
     Že jsem chtěl poznat moc lásky Tvojí.    
28.2.2020
 
Sonet 118
Tak, jak moc chtějí ti přesycení
Tou kapkou dračí zvýšit apetit
A chránit se před nemocí, co není,
Slábneme snahou svou nemoc očistit.
Stejně já mám po krk Tvé sladkosti,
Tak dám si jinou, trpčí dietu,
Mám po krk blaha, ba i mravnosti,
Že jsem nemocen, s každou se zapletu.
Tak zaved jsem tento způsob lásky
Na to nejsoucí, v těle prolezlém:
Bych se uzdravil, Ti dělám vrásky,
Tu nemoc dobra jsem chtěl léčit zlem.
     Však dostal jsem lekce, které zebou,
     Ten lék zničí toho, kdo stůně Tebou.
25.3.2020
 
Sonet 119
Jaký to klamný lektvar jsem, brachu
Prokapal tím svůdným peklem zla,
Mám strach v naději i naděj v strachu,
Mysl má plane, ač zamrzla!
V jak hrozném bahně mé srdce bylo,
Však jen o svém největším blahu ví,
Tělo své oči ven vytřeštilo,
V tom horečném rozruchu šílenství.
Že zisk z nemoci mohu mít, už vím,
Že dobrat se k dobru zlem, dobré je,
Že lásku, když zbořím a zas obnovím,
Vykvete do krásy, síly, naděje.                 
     Tak pokárán za hříchy, Ty jsi můj cíl,
     Zlem získám třikrát víc, než jsem ztratil.
     
3.4.2020
 
Sonet 120
Žes ranila mne kdys, nás teď pojí
A z toho smutku, jímž jsem tehdy žil,
Bych nervy měl mít jak tyče v orloji, 
Bych nekles vinou, jak já Ti ublížil.
Kdyby Tě má hrubost poranila
Jak mne ta Tvá, peklem prošla bys
A mne, tyrana, tak omámila,
Že nezvážil bych ani, jak já trpěl kdys.
Kéž by mi tehdy ta noc smutku dala
Procítit jak trpkou má můj zlý čin chuť,
Hned bych tehdy lkal, jako ty jsi lkala –
Jak prostý to balzám na zraněnou hruď!
     Ale že Tvůj hřích je dnes výkupným,
     Můj vyplácí Tvůj a Tvůj Tě smíří s mým.
15.4.2020
 
Sonet 121
Lépe být nemravným, než se jím zdát,
Zvlášť když vás zbytečně lidi viní,
Však nechci to dělat, ani se bát,
Já jsem co cítím, ne jak mne vidí.
Proč by ty jejich falešné zraky
Lpět měly na mém sklonu k vilnosti,
Co mně je dobro, jim zlo nějaký,
Tak slaboši tyjí z mých slabostí.
Já jsem jaký jsem, oni jsou chátra,    
Co v mých urážkách kreslí svou tvář,
Já jednám fér, však jejich čest chátrá,
Tak nesuď mne z toho, co řekne lhář.
     Ledaže tomuto všichni věří:
     Že všichni jsou zlí a ze zla těží.
20.4.2020
 
Sonet 122
Ten zápisníček, co jsi mi dala
Je zcela plný, avšak v mé paměti
Se Tvoje slova  s vervou zaťala
Na věky věků, snad až do smrti.
Či než mozek můj a srdce ztratí
Tu svoji sílu, co život mění
A dokud jejich žár a cit platí,
Nedojdou slova Tvá  zapomnění.
Ten zápisník Tvůj malý je, proto
Je tak zbytečné lásku někam psát, 
Tak směle jej odkládám, neboť o to
Co do mne vryto, netřeba se bát.
     Když na papír zachytím bytost Tvou,
     Tak na věky zatratím paměť svou.
24.4.2020
 
Sonet 123
No, jen se naparuj, jseš nafoukaná doba
na závrať mrakodrapů, co sahaj stále výš.
Pro mne jseš nic, jen divná cizí róba,
Samými super halíc, co zde bylo již.
Život je krátký, tak člověk se klaní
tomu, co podstrčíš, a co je dávné.
A radši vše přetváří podle svých přání,
než myslel by dřív, než v omyl upadne.
Tobě i kronikám se vysmívám a vzpírám.
Cože je minulost a co současná doba?
Záznamy i ohňostroje stále jenom lžou nám,
vždyť stvořil je spěch, tvá neustálá zloba.
      Že budu živ vzdor smrti snahám
      Já tady a teď vám všem přísahám.
leden 2000
 
Sonet 124
Kdyby moje láska byla vlastně chtivost,
Co podléhá přízni, či nemilosti času,
Byla by to prázdná, pustá nahodilost,
Jak kapka někde v moři, jak plevel v poli klasů.
NE! Ta daleko má k náhodě
A nabubřelost je jí zcela cizí.
Korupci NE, a NE otrocké svobodě!
Co doba dá, jen málokdy je ryzí.
Ta prolhanosti sobců nic se nebojí,
Vždyť podlost pokulhává a krátký dech vždy má.
Je sama sebou velká, moudrá, v pokoji,
Nehoví si v teple, deště si nevšímá.
      Tak dosvědčte to vy, převlíkači kabátů,
       Co teď hlásáte dobro a dřív jste brali úplatu.
asi 1999
Sonet 125
Neměl bych vzdát Ti tu poctu pravou,
Se vší mocí té teatrální show,
Či stvořit Ti pomník s nehynoucí slávou,
Jenž zmařen dřív, než ji časy přepíšou?
Což neviděl jsem panáky, co prahnou
Po přízni mocných a své hodnosti
A za vše platí cenu víc než drahnou
Ti žalostní hledači marností?
Ne! Oddaný, věrný jsem jenom Tobě,
Tak přijmi prostý dárek ode mne,
Nic vedlejšího on nemá v sobě,
Jen splynutí duší, Tvojí a té mé.
     Tak zmiz panáku! Mám čistou duši,
     Kterou tvá nařčení nenaruší.
13.5.2020
Sonet 126
Doufám, když vidím Tvou sladkou krásu,
Že máš tu moc zadržet tok času,
Tvá tvář, jak tak roky jdou, jen mládne,
Tvůj milý však pod jich tíží vadne.
Mocná příroda, kdyby jen chtěla,
Do věčné krásy by Tě oděla,
To pro jeden účel, pro jeden cíl:
Pokořit čas – těch roků, těch bídných chvil!
Ač v náruči její máš přední místo,
Víš, že napořád není nic jisto.
     Svůj účet času tak splatit musí,
     Zaplatí Tebou a bez diskusí.
21.5.2020
 
Sonet 127
Být tmavý kdysi nebylo moc fér,
Kdo byl černý, byl též otrhaný,
Dnes je snědá krása prim u vyšších sfér,
A pleť bílou pokryl závoj hany.
Vždyť co má člověk nad přírodou moc
A každý může v krásnou změnit tvář,
Krása zevšedněla, není jí pomoc,
Zneuctěna je, nemá žádnou zář.
Proto moje milá má oči havraní,
Hluboce a teskně ladí její tvář,
Jež umělou krásu svým smutkem zahání,
Neb kdo se krásným činí, je jen pouhý lhář.
      Ty teskné oči tolik něhy zračí,
      Že jen pravá krása se takto značí.
11.6.2020
 
Sonet 128
Když se kol Tebe vše hudbou plní
A božské klapky na strunách zní,
Jak Tvé něžné prsty se po nich vlní,
Ten soulad strun mě vždy ohromí.
Těm klapkám závidím jak Tě hbitě
Líbají na Tvoje bříška prstů,
Zatím co mé rty jsou na úbytě,
Červené studem a samy v půstu.
Chtějí se proměnit, to pro tu něhu,
Do kláves, co tak jemně Tě hladí,
Jimž prsty Tvé žehnají při svém běhu
A víc než mé rety Tebe svádí.
     Že ty svůdné klapky milují Tvé hraní,
     Jim nech svoje prsty, mě rty na líbání.
21.6.2020
 
Sonet 129
Je to vzedmutí síly i její zmar,
Ta chtivost v činu i před ním samým,
Divoká hrubost, v ní chtíč je i svár,
Zkaženost, co vede k citům klamným.
Jen zakusíš to a lituješ poté,
Jak šílená extáze rychle mizí
A nesnášíš sebe, žes bláznil po té,
Co jak sousto pozřena  je náhle cizí.
Jen honit se za tím, jen mít to, mít,
Mnohokrát, nejvíc, tu a pak zas tu,
Tím blahem dokážeš cit ochromit
A z potěchy cítíš jen prázdnotu.
     To svět už ví, však neví co zbývá,
     Když božský zážitek peklo skrývá.
8.7. 2020
 
Sonet 130
Oči mé milé nejsou slunce ve tváři
A červeň korálů o mdlých rtech svědčí,
Ni její prsa bělostí nezáří,
Vlasy jak dráty černou noc předčí.
Viděl jsem růže bílé i rudé,
Však jsou tak vzdálené  jejím lícím,
Po mnohých parfémech víc vůně zbude,
Než po dechu jejím nevonícím.
Moc rád naslouchám jejímu hlasu,
Byť vím, že hudba mnohem lépe zní,
Neznám chůzi bohyň, tu plavnou krásu,
Ona však ztěžka chodí po zemi.
     Přesto se milá má do krásy halí,
     Jak dívky o nichž básníci lhali.
17.7. 2020
 
Sonet 131
Jsi jaká jsi, přec máš tyrana v sobě,
Jak pyšné krásky s puncem krutých dam,
Ty dobře víš, že blázním po Tobě,
Jsi vzácný klenot, nejdražší, co mám.
Mnozí však tvrdí, byť v dobré mysli,
Pro tmavou tvář, že není proč tak lkát,
Že zcela vedle jsou, křičí mé smysly,
A sobě přísahám, že to není tak.
Na důkaz pravdy své, tisíci vzdechy
Přísahám s vidinou Tvojí tváře,
A každý z nich stvrzuje svými echy,
Že z tmavé pleti jde pravá záře.
     Ne pro černou pleť, pro Tvé kapky jedu,
     Šíří se pomluvy o Tvém vzhledu.
1.8. 2020
Sonet 132
Mám rád Tvé oči, jež mne litují,
Neb ví, že srdce Tvé mne přezírá,
V černém, jak na pohřbu mne sledují,
Soucitné s bolestí, jež mne rozdírá.
V pravdě šedé červánky východu
Předčí i sluneční, ranní záři
A večernice po svém příchodu
Nežhne jak smutné oči v Tvé tváři.
Že Tvé slitovné oči tak hoří,
Dej srdci svému také stejný žár
A celou svou bytostí, jež Tě tvoří,
Že Ti tak sluší, též projev svůj žal.
     Krása je černá, není pochyby,
    Té, co je snědá, krása nechybí
      
8.8. 2020
Sonet 133
Já laju srdci, jež mé srdce drtí,
Když přítele i mne těžce zraňuješ,
Což nestačí to, že mne mučíš k smrti
A nad námi dvěma krutě panuješ?      
Tvoje oči mě vždy z cesty svedou,
Mé druhé já – přítel, též je ztracen tak,
Opuštěn jsem jím, sebou i Tebou,
To je  utrpení víc než natřikrát.
Ve svém srdci pro mne krušnou celu máš,
Dovol mi však jeho srdce zachránit,
Budu-li já moci nad ním držet stráž,
Tvá strohost se změní v jemný aksamit.
     Však krutá budeš dál, jsem Tvůj, to se ví,   
     V Tobě sídlím já i vše co ve mně tkví.
28.8. 20
 
Sonet 134
Tak doznávám tady, že on je Tvůj,
Mne samého poutáš svojím chtěním,
Klidně, vzdám se Ti, by jen přítel můj
Zas svoboden byl mým potěšením.
Nech ho jít, prosím, však nebude chtít,
Neboť jsi lačná a on je vždy fér,
Že chtěl mně před Tebou zachránit,
Nechal se svázat do milostných sfér.   
Hodláš si vzít, co patří k Tvé kráse
Lichvářko, co své tělo půjčíš všem,
Úroky bereš, ač pro mne Tě našel,
Pro Tvé pletky loučím se s přítelem.
     Jeho jsem ztratil, nás oba máš dál,
     On platí tělem, já Tobě se vzdal.
8.9. 2020
Sonet 135
Jiné po tom toužī, Ty však prahneš,
Ač přec máš Wildu i vilíka – tyčku,
Naplní Tě ten, jemuž vždy zahneš,
Když prohnat chce Tvou chtivou viličku.
Že její chtivost i míra je obří,
Nech pojmout žádost mou do té Tvojí,
Chceš ukojit všechny, kdo se Ti dvoří,
Jen ne dát útěchu té touze mojí?
Obří je moře, prosáklé vodou,
A přec pokaždé přijme shůry déšť, 
Tak i Ty, jsi-li jen se svým Wildou,
Naplň to chtění mé a to své též.
29.9. 2020
 
Sonet 136
Když vnitřní hlas Ti brání vzít mě blíž,
Řekni mu, slepci,  že jsem Wilda Tvůj,
Co spát s Tebou může, jak Ty dobře víš,
Tak z milosti ke mně se mi podvoluj.
A Wilda ztiší Tvůj poklad touhy,
Jo, vilík ho naplni po okraj,
Ač mezi všemi jen jeden je pouhý,
Co Tvoji touhu chtivě rozoraj.
Ponechej si mně též mezi všemi,
Kterým Tvá touha hází udičku,
Že jsem jen nicka pod rozkošemi,
Nech si vilíka pro vilnou viličku.
     Miluj mé jméno, stále a bez hříček,
     Pak miluješ mne, Wildu bez přesmyček.
12.10. 2020
Sonet 137
Co děláš, ty lásko slepá, bláznivá
Mým očím, že nevidí, ač vidí dost?
O kráse ví vše, i kde přebývá,
Přesto za krásné volí ošklivost. 
Když můj pohled pokřiven je vizí
Sledováním té, co s každým rajtuje,
Proč mě láska šidí, proč Tě mně podbízí,
Proč mé oko chybně srdci diktuje?
Jak jen srdce ví, žes  má zahrádka,
Když Tě zná jen jak obecní pastvinu?
Zrak, ten vidí vše, říká však – pohádka,
A na černý podklad dá zlatou patinu.
     Mé srdce i oči se tolik mýlí,
     Když po té potvoře láskou šílí.
3.11. 2020
Sonet 138
Když má milá dí, že vždy pravdu má,
Věřím jí ač vím, že je pěkný lhář,
Že jsem hlupáček se tak domnívá,
Co má pro zlý svět jen svou svatozář.
Předstírám, že vím – má mě za mládě,
Ač to jistě ví – křížků mám už dost,
Já prostě věřím této šarádě,
A tak si lžeme sobě pro radost.
Proč však neřekne, že jen předstírá,
Proč nepřiznám já, jak moc jsem starý,
Vždyť tam, kde láska je, tam i důvěra,
A staří milenci o věku vždy lhali.
     Tak se spolu milujem a spíme,
     O svých chybách si jen lichotíme.
14.11. 2020
 
Sonet 139
Nehaj ty své kruté nevěrnosti,
Které tak zraňují srdce moje.
Nech flirtů, nič mne svou pravdivostí,
Mluv zpříma jen, opusť triky svoje!
Řekni, máš jiné, však jdeš-li se mnou
Zanech těch pohledů stranou, drahá.
Snad zabít mě chceš svou zbraní jemnou?
Vždyť v hrsti mě máš, má marná snaha.
Však omluvu znám: Jak má drahá ví,
Jsou pohledy její mí nepřátelé,
Proto je vrhá, a tak otráví
Všechny mé soky a své ctitele.
     Nečiň tak, drahá, smrt mám nadohled,
     Jen pohleď zpříma a vysvoboď mě z běd.
21.11. 2020
 
Sonet 140
Buď aspoň moudrá, když už jsi krutá,
Nebuď tou, co láskou mou pohrdá,
To smutek mi dává slova tak vzdmutá,
Že Tvoje bezcitnost svůj obraz dá.
Moci tak učit Tě jak nezklamat,
Říct že mne miluješ, přestože – nic.
Nemocní lidé, když smrt jim dá mat,
Naději lékařů chtěj slyšet, nic víc.
Vždyť ze zoufalství začal bych šílet,
A ve svém  bláznění začal Ti lát.
Z pomluv a lží se svět začal míjet,
Když začli blázni na lži bláznů dát.
     Ať neblázním já, ať Ty jen pravdu znáš,
     Veď oči zpříma, když srdcem uhýbáš.
10.12. 2020
 
Sonet 141
To ne mé oči se láskou souží,
Vidí jen tu, která tak chybuje,      
To srdce má rádo, co oči bouří,
Celé mé srdce Tebe miluje.
Ani Tvůj hlas mým uším neladí,
Můj cit se brání dotýkat Tebe,
Mou chuť i čich Tvé tělo nehladí
Při hodech smyslů, kam vášeň vede.
Však ani rozum, ni smysly moje
To vazalství srdce neodstraní,
Odvrhne tělo jak trosku do příboje,
Odchází sloužit své pyšné paní.
     Jen jeden zisk z toho soužení mám,
     Za její trápení jen bolest znám.
18.12. 2020
 
Sonet 142
Hřích je má láska k Tobě, ctností Tvou
Je nesnášet ho, ač jsi hříchu plná,
Však srovnáme-li Tvojí hříšnost s mou,
Pokárání Tvá jsou nesmyslná.
Ne-li, pak nikdy z Tvých lživých retů,
Tolika dotyky znesvěcených,
Těch slibů lásky – těch mých záletů,
Těch přátel od nás dvou podvedených.
Chci milovat Tebe, jak Ty ty druhé,
Pro něž jen žhavé pohledy máš,
Když trochu soucitu pro mne Ti zbude,
Tím citem sama se citu dočkáš.
     Když chceš mít to, co dát mě odmítáš,
     Příkladem svým se lásky odříkáš.
13.1. 2021
 
Sonet 143
Hle, hospodyňku, kterak je chtivá,
Když chytá kuře a za ním pádí,
Své dítě dá na zem, tak už to už bývá,
By dostihla to, co ji tak svádí.
Za mámou dítě, to odložené,
Škemrá o trochu té pozornosti,
Však vidí jen – kuře, za ním se žene,
A nedbá na pláč své ratolesti.
I Ty prcháš za tím, co tu není,
Zatím já – dítě se zdálky blížím,
Buď mámou, když dojdeš naplnění,
Líbej mne, chtěj mě, jen k Tobě shlížím.
     Modlím se za cíl Tvé vilné touhy,
     Jen vrať se a utiš můj pláč dlouhý.
25.1.2021
 
Sonet 144
Dvě lásky mám – pro smír a beznaděj,
Jež jak duchové se mi zjevují,
Ten lepší, můj anděl, je dobroděj,
Ten horší je dáma s černou etují.
Chce dostat mě do pekla ta žena zlá,
Tak svádí andílka ode mne pryč,
V své chtivé pýše si ho oblezla,
By čistotu jeho smyl její chtíč.
Jestli můj anděl se v čerta změní,
To s jistotou nemohu doříci,
Vždyť v dálce teď spolu jsou spřízněni,
Můj andílek ve hříchu s čerticí.
     Však pravdu se nedozvím, až do dne,
     Kdy ďáblice andílka odvrhne.
8.2. 2021
 
Sonet  145
Rty jako bohyně lásky mojí
Vyřkly to zlé slovo NENÁVIDÍM !
Mě, který se její nadějí kojí
Povadla tvář. Už ji neuvidím?
Pak ale přišla milost z nebe,
Kárajíc ten jazýček zbrklý:
“Na nějs’ vždy myslela, on na Tebe,
Tak zbytečně ty slzy tekly”.
Mávnutím proutku zlé slovo mění,
Z ošklivé noci je hned bílý den
Co střídá noc, která už není,
Nadlouho ukryta pod černou zem.
     Tak zavrhla slůvko, co zazebe,
     S úlevou slyšel jsem – to ne Tebe.
4.4.2017
 
Sonet 146
Ty ubohá duše v lačnícím těle,
Kde hříšné vášně se proti Tobě šikují.
Proč uvnitř se trápíš, až usychách cele?
Proč duše své schránky tak draze malují?
Je vysoká cena za tak krátký nájem,
Za pomíjivost, co odletěla.
Což má se červům státi nadbytečným rájem?
Což spolknout mají vše? Je tohle účel těla?
Tak žij duše tím, co soka Tvého změní
A dovol svému soku navýšit svůj vklad.
Za svou věčnost vyměň bezcenná potěšení,
Hleď živa být svou touhou a nádhery se vzdát.
     Tak ze smrti těž a buď  přísná na ni,
     Až přemůžeš Smrt, nebude umírání.
asi 1999
 
Sonet  147
Jak v horečkách blouzním láskou jen
A užívám si tu nemoc krásnou,
Toužíce navždy být opojen,
Hýčkat ty slasti, ať nevyhasnou.
Můj rozum a lékař mojí lásky
Odmítl radit co dělat dále,
Když přestal jsem si z něj dělat vrásky.
Slast je však past, do níž padám stále.
Teď už mě léčení nezachrání,
Já těkám zoufale tam a sem,
Mé třesky plesky jsou k uzoufání,
Nad každým mým náhodným trapasem.
     To vše pro zářící krásu Tvoji,
     Která se s černou Tvou duší pojí.
25.3.2017
 
Sonet 148
Co mi to s očima láska činí,
Že vše kolem mne vidí zkresleně!
Ne-li, kam prchnul můj rozum nyní,
Že vše z očí přečte spleteně?
Vidím-li ženu, a je nádherná,
Proč je svět proti, proč říká, že ne?
Není-li, a milý to nepozná,
Jsou oči milenců vždy zamžené?    
Jak pravdu znát má oko milující,
Trápené pláčem a dlouhým bděním?
Omluvou je pro ty chybující,
Že i Slunce nevidí před vyjasněním.
     Dík moudré lásce za tu slepotu,
     Že pro pláč nevidím Tvou temnotu.
21.2. 2021
Sonet 149
Že Tě nemiluju? Jsi tak krutá,
Když proti sobě spolčím se s Tebou,
Což nejsem Tvůj když hlava je dutá 
A kvůli Tobě nejsem sám sebou?
Kdo je Tvůj sok? S ním bych se sblížil,
Na koho mračíš se, ač mě  lahodí?
Když na mne sočíš, hned bych se  plížil,
Na revanž ihned s pláčem blábolil.
Co je to ve mně, že mě to činí
Být pyšný na to, že sloužím Ti rád?
Mé nejlepší já ctí Tvé zlé činy,
Tvé blýsknutí oka tvoří můj řád.
     Tak nič mě lásko dál, už znám Tě přec,
     Miluješ vidoucí, však já – slepec.
17.3. 2021
 
Sonet 150
Co máš to v sobě za úžasnou moc,
Chybami svými tak se mnou mávat,
Že nevěřím očím, nejsou na pomoc,
Když šerosvitům světlo dne chci dávat.
Odkud máš ten dar, s nímž vládnout umíš,
Že svoje chyby v plusy přetváříš,
Projevem svým tolik vše prosluníš,
Že svými stíny jas druhých přezáříš.
Kdo učil Tě jak mám Tě milovat,
Ač nesnášet bych měl, že vládneš tmou,
Vždyť miluji to, nad čím ošklíbat
Se musí druzí, Ty nepohrdej mnou.
     Žes nehodna lásky, Tě milujíc,
     Sním, že mne miluješ jen o to víc.
4.4.2021
 
Sonet 151
Kde ty jsi, Amore, svědomí chybí,
Není snad přece z lásky stvořené?
Má něžná lhářko, nehaň mé chyby,              
Vždyť na Tvé možná leckdo vzpomene.
Ty mne zrazuješ, tak já zradím též,         
Duši svou v prospěch vzpurného těla,
A tak mu říkám: tělo, jen si běž,
Vztyč se, dobývej, tak se to dělá.
Stačí Tvé jméno a už se tyčí,
Jak hrdý vítěz na vítězství své,
Děkuji svému vilnému dříči,
Jenž vstává a padá pro blaho Tvé.
     Však svědomí mám, neboť vzlétám s Tou
     A klesám pro Tu, již láskou zvu svou.     
2.5. 2021
 
Sonet 152
Svou láskou k Tobě já vím, že hřeším,
Však láskou ke mě, Ty dvakrát víc,
Svůj manželský slib Ty rušíš s kdekým,
Svou novou lásku tak hanobíc.
Však proč ze dvou hříchů Tě já viním
Když dvacet mě tíží? Já jsem ten lump,
Co ponížit chce Tě i přes mé sliby,
Má víra v Tebe leží na dně žump.
Já přísahal jsem na  něhu srdce,
Na Tvoji lásku, věrnost stálou,
Z Tebe bohyni ze sebe slepce,
Své oči jsem nutil hořet chválou.
     Mé oči lhaly, já přísahal též,
     Přísahat na lži, ta nejhorší je lež.
6.6.2021
 
Sonet 153
Odložil Amor svou pochodeň a spal,
Tu nymfu Diany posedl nápad,
Že jeho nástroj, co lásku všem dal,
Do vody vnoří, kde pramen a chlad.
Tu voda přejala celý žár slastí
A syčící pramen se tak z ní stal,
V něm lidé dodnes léčí své strasti,
Na zvláštní nemoci, zvláštní špitál.
Však pohled milé dal pochodni vzplanout,
Na zkoušku Amor mě do srdce ťal,
Po vodní kůře chci zdravý stanout,
Však nemoc lásky mě provází dál.
     Selhala lázeň – lepší mě smočí,
     Ta, již vzal Amor mé milé z očí.
19.7. 2021
 
Sonet 154
Tak jednou Amorek usnul a snil,
Svou pochodeň lásky měl podél těla,
Když zástup nymf, těch počestných víl,
Po špičkách přišel a dívka rdělá
-Ta nejčistší plamen uchopila,
Ten nástroj, jímž každý hned žárem vzplál.
Amora o moc tak připravila,
Tak pannou odzbrojen byl lásky král.
V chladivé tůni jej uhasila,
Ta však z té lásky chytla věčný žár,    
Do horké lázně se proměnila
Pro všechny choré; však otrok tu stál,
     Léčit se přišel a takto nám praví:
     Voda vře vášní, však lásku nezchladí.
30.8. 2021