W. Shakespeare – Sonety

Milí  přátelé

Rád bych Vás seznámil se svým nejnovějším koníčkem – překladem Shakespearových sonetů.

Ten první (116) sice vznikl už v roce 1998 jako domácí úkol z angličtiny a další tři během následujících asi tří let. Jako pomůcku jsem tehdy používal poznámky k překladům pana Hilského.

Až v létě 2016 jsem však poznal inspirující bytost chrlící ze sebe poezii a tak jsem se pustil do dalších překladů. Navíc jsem objevil báječnou pomůcku pro překlad 400 let starých sonetů a to stránky www.sparknotes.com a na nich stranu No fear Shakespeare s oddělením sonetů, kde je ke každému originálu napsán neveršovaný překlad do moderní angličtiny.

A tak s novými překlady stále více objevuji, jak jsou problémy Lásky, tehdy zapsané, stále aktuální.

Snažím se, aby v překladech bylo vše, srozumitelně a s rytmem.

Jen těch striktních 10 slabik v každém verši je těžké dodržet, protože čeština má jiné vlastnosti. (U těch nejstarších jsem to dokonce ještě ani nevěděl)

A ještě poznámku: William Shakespeare ve svých sonetech oslovuje své lásky – muže i ženy. V překladech se pohlavím neřídím vždy, protože láska stojí o řád výše.

Sonety jsou zde uvedeny v pořadí tak, jak je překládám, nejnovější je vždy nahoře:

 116, 146, 124, 123, 18, 52, 53, 9, 2, 24, 23, 102, 22, 21, 15, 16, 14, 10, 12, 78, 73, 74, 56, 147, 145, 79, 55, 31, 32, 33, 37, 34, 35, 36, 38, 39, 40, 42, 41, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 1, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 11, 13, 17, 19, 20, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 54, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 80, 81, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 91, 92, 93, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 100,

SONETY

Zde, v aplikaci Evernote, jsou uvedeny originální texty sonetů a jejich neveršované překlady do moderní angličtiny. Pod nimi je překlad můj.

Jinak též  vkládám sonety rovnou na tuto stránku. Jakoukoliv reakci si rád přečtu na jiritom@seznam.cz

Prní část sonetů:

https://www.evernote.com/shard/s404/sh/93b45d95-9e30-429a-8888-2cfc78648293/20cdfbc692a4138414086cc0a32e9c04

Druhá část sonetů:

https://www.evernote.com/shard/s404/sh/daeed2e0-49bb-456d-a344-bf746eedf559/ecac79e7a6b4422df19e174250382a4b

 

 

SONET  100

Kdes byla, Múzo, žes mi nedala

Popsat tu bytost, od níž máš svou moc?

Bezcenné verše jsi mi dopřála,

Teď jejich záře ti změnila den v noc.

Tak vrať se mi, má Múzo toulavá

A naprav čas, který’s probendila.

Ať je má báseň jako oslava

Mé milé, jež tebe obdařila.

Tak povstaň má Múzo, pozři Její tvář,

Zda nevryl do ní čas svoje vrásky.

A když, tak zpraž ho, vždyť je to velký lhář,

Jenž dává lidem pokřivené masky.

     Tak oslav mou milou, než čas nás poničí,

     Než ji zub času tristně přelíčí.

3.8.2019

 

 

 

SONET  99 (pokračování sonetu 98)

Takto jsem plísnil jsem fialku smělou:

“Ty sladká zlodějko sladkých vůní,

Že ty jsi obrala mojí milou?

Však pyšný je nach, co ti v tváři trůní,

Krví mé lásky máš ji potemnělou.”

Lilie kradla jí z rukou bělost,

Marjánka  jí kučery uloupila

A růžím jak na trní klesla smělost,

Červené studem, i té co bělost pila.

I růžové, co kradla barvy obě

A k svému lupu Tvůj dech přibrala,

Tím trest za krádež určila sobě:

Mstivá housenka ji lůno vysála.

     Měl jsem víc květů okolo sebe,

     Však vůni i barvu si braly z Tebe.

28.7.2019

 

 

SONET  98

Celé to jaro jsme byli odloučeni,

Kdy krásný duben byl v plném lesku    

A čerstvým jarem tak oroseni,

Že i bůh Saturn tančil za rozbřesku.

Však sladké vůně, ni zpěvy ptačí

Neprobudily ve mně letní čas,

Přes záplavu barev, co srdce smáčí,

Dotknout jsem nemohl se těch krás.

Bělost lilie mě nechala chladem

I ruměnec růží – odlesk Tvé tváře,

Moji duši tak nechaly ladem

Ty chabé kopie Tvojí záře.

     Bez Tebe tady vše jenom mrazí,

     Jen hra stínů barev, když milá schází.

27.6.2019

 

 

SONET  97

Jak mrazivě zimní je Tvé odloučení,

Vždyť Tys mé slunko v tom života kvasu,

Do chladu, do tmy je mé odsouzení,

Do pusté prázdnoty zimního času.

Ač, v pravdě, jsme odděleni v létě

A podzim nám plody jarní setby dá

Jak žena, co porodí své dítě

Poté, co jí manžel smrti propadá.

Jsou hojné ty plody, co přicházejí,

Tak  jako sirotci bez naděje,

Vždyť radosti léta jen s Tebou znějí,

Však bez Tebe ni ptáček nezapěje.

     A když, tak zapípá tak tristně,

     Že listy blednou z té chladné tísně.

17.6.2019

 

 

SONET  96

Je to Tvé mládí, či prostě chtivost,       

Že všichni Tvůj šarm i chyby milují?

Je mládí tím kouzlem, či Tvá hravost,

Že úchylky Tvoje všichni lajkují?

Jak cenný klenot na hrudi krásky

Zdá se být lidem i laciný šmuk!

Tak i Ty měníš své poklesky lásky,

Dáváš jim půvab a dobrý zvuk.

Kolik ovcí by vlk mohl odnésti,

Kdyby byl v rouše beránčím?

Kolik z nás bys mohla svést na zcestí,

Kdybys uvedla své touhy v čin?

     Však nečiň tak, lásko, tolik miluji Tě,

     Tvá dobrá pověst je i moje dítě.

9.6.2019

 

SONET  95

Jak elegantně skrýváš svoje vady,

Které jak červi v poupěti sídlí,

Schovány  za Tvé, hojné vnady.

Ó, v jak v sladkém objetí Tvé hříchy  bydlí!

Ten, kdo Tě viní z nezkrotné  touhy,

Často svůj odsudek v pochvalu mění,

Z hloupých poznámek je údiv pouhý

A za své hříchy máš ocenění.

Tvé nectnosti krásný domov mají,

Nádherné sídlo vybrali sobě,

Krása je závoj, jež skvrny tají

A zlé mění v dobré v každé době.

     Však pozor na to, v čem jsi výjimečná,

     Tvá ostrá zbraň bývá obousečná.

30.5.2019

 

SONET  94

Ten, co mohl by, ale neublíží,

Kdo, jak ti druzí, se nepředvádí,

Kdo poutá zájem a sám tiše shlíží,

Ač pokoušen, vás jen jemně chladí.

Právě ten má boží požehnání,

A poklady jeho nezaniknou,

Kdo sebe zvládá je svůj pán, či paní,

Ti druzí jim k službě jenom šiknou.

Pro nás letní květy sladce voní,

Ač ony prostě žijí a hynou,

Když však se květ před nemocí skloní,

Pak dravý plevel ční nad květinou.

      Tak podle skutků mění se svět,

      Dřív vonná lilie, pak páchnoucí květ.

17.5.2019

SONET  93 pokračování s 92

Tak žít jak muž s nevěrnou ženou,

Však  budu mít za to, že věrná je jsi,

S tvářičkou něžnou a nezkaženou,

Se srdcem, co s jiným hned zadá si.

V záři Tvé tváře není pro hněv místo,

Tak Jak vyčíst proměny duše Tvojí?

Když září něhou, prostou a čistou,

Bez vrásek, co plodí vztahy dvojí.

Nevěra zračí lidem z očí,

Však ze Tvých sálá nebeská zář,

I když Tvé myšlenky se pradivně točí,

Z Tebe vychází jen něha a jas.

     Jak Evino jablko ční krása Tvá,

     Když Tvoje čest pod ní uvadá.

28.4.2019

SONET  92  pokračování s. 91

Ber tedy vše a okraď život  můj,

Co živ však Tě stále budu mít,

Neb tam  život je, kde pramen lásky Tvůj,

A jen ten má moc svět můj proslunit.

Teď už mě nezlomí největší rána,

Vždyť i menší jen vede k smrti mé,

Jiná teď se mi otvírá brána,

Kde nestálost Tvá navždy pomine.

Výstřelky Tvoje mě už nepotrápí,

Neb chci život do Tvých vratkých rukou dát,

Připraven na lodi, jež se nepotápí,

Žít s Tvojí láskou i šťasten umírat.

     Jaká to plavba plná požehnání,

     Kdy Tvoje hříchy nerozpoznám ani.

18.4.2019

 

 

SONET  91

Pyšnit se rodem, či dovedností?

A nebo penězi, či silou snad?

Co svými šaty a výstředností?

Jsou koně, či psi tak velký klad?

Každý si užívá dle svého gusta,

Ty věci však pro mne nejsou nic!

Taková pýcha je prázdná a pustá,

Jedno však nad vším si cením víc.

Tvá láska je pro mne víc než původ,

Je nad  všechny statky i parádu,

Je nad láskou psů, a to je důvod,

Že pýchu mám ve Tvém pokladu.

     Jen jedno drtí mne stále víc,

     Že vezmeš mi vše a nenecháš nic.

11.4.2019

 

SONET 90 – pokračování s. 89

Tak opusť mě, chceš-li, ale hned teď,

Když teď svět ničí o co se snažím,

Jen nenech mě trápit, lízat se z běd,

Abys mě utla až rány vše zmaří.

Doraž, co rána jiná rozbolí,

Nenech mě zažít smutek z Tvých ztrát,

Co zamýšlíš, učiň, ať je to cokoli,

Nestav mne, prosím, z deště pod okap.

Chystáš se udělat poslední krok,

Též mnohá příkoří činí mi svět,

Tak nenech je zničit mě, Ty mi dej šok,

Jen ať to nejhorší zažiju hned.

     Pak rány, co dává svět  nebudou nic,

     Oproti žití ve smutku  bez hranic.

1.4.2019

 

SONET 89 pokračování s. 88

Když dáš mi vale pro mé hříchy,

Já umocním, co Ty vyslovíš.

Řekni mi mlč – hned zůstanu tichý

A bezbranný  tomu, co mi působíš.

Hledáš proč dobré je skončit to hned,

Však zranit mě nemůžeš, jako já sebe,

Zapřu Tě, i když jsi můj celý svět

A nikdy už více nespatřím Tebe.

Být stranou Tvých cest, ba Tvoje jméno

Ač mi tak svaté, vypustit z hlavy!

Ať stále čisté je, a všemi ctěno,

I přes mé chyby a pokleslé mravy.  

     Jsem proti sobě, jak Ty dobře víš,

     Nemohu rád mít, koho nesnášíš.

22.3.2019

 

SONET  88

Až na mne jednou začneš shlížet spatra,

Že i druzí budou  se mnou pohrdat,

Vyzdvihnu Tvou čest, i když chátrá

A na Tvé straně budu vždycky stát.

Své slabosti znám jak nikdo druhý,

Moje skryté hříchy by mohly vyprávět,

V morálce mám jednoznačně dluhy,

Tak beze mne Tě víc ocení svět.

Však s láskou  myšlenky mé budou s Tebou,

Vždyť má újma bude velký přínos Tvůj,

Jenž obdaří mne mimořádnou cenou,

Že Tvým velkým štěstím bude odchod můj.

     Miluji Tě tak, že pro dobro Tvé,

     Přijímám vinu a ponesu vše zlé.

5.3.e2018

 

SONET  87

Sbohem buď, já nezasloužím si Tě,

Ty přece dobře svoji cenu znáš.

A Tak mě opusť, Ty má Afrodíté,  

Co mně svými pouty srdce rozdíráš.

Mám jen to, co sama jsi mi dala,

Však zasloužím si já tak krásný květ?

Jak vyrovnám se s darem pro barbara?

Jenom tak, že navrátím ho zpět.

Kdys nevědomá ses mi odevzdala,

Neznaje dobře komu srdce dáš,

Tak Tvoje volba, tehdy nevyzrálá,

Vrací se Ti zpět a znovu uhlídáš.   

     S Tebou jako král jsem si připadal,

     Když sen den odvál, já nahý jsem tu dál.

20.2.2019

 

 

SONET  86

Je to snad ta báseň strhující

Se vzletnými rýmy, co sok můj psal,

Jež ťala mé myšlenky v lůně snící,

Z nichž se pak v hlavě jejich hřbitov stal?

Je to snad jeho síla tvořivá

S podporou mistrů všech dávných dob,

Že jeho báseň, božsky jiskřivá

Zchromila moji, po níž zbyl jen hrob?

To  ne on, ani pradivné síly

Slova mé lásky nikdy neztiší, 

Ba ani mé zvony by ze strachu bily

Nespustí sok můj, ni ten nejvyšší.

     Když Ty však jeho básně oceníš,

     Umlčíš moje a mne oslabíš.

10.2.2019

 

SONET 85

Má tichá múza je mlčenlivá,

Když oslavné verše se na Tě valí,

V nich je Tvá povaha oslnivá,

Opsaná od múz z blízka i z dáli. 

Já dobře myslím, mistři však píší.

Tak jako prostý kněz volám “Amen” 

Za každým veršem,  z nějž uměníí čiší,

 Poetů zralých a básní  pramen.

 Nad každou strofou, trefnou a  pravou

Jásám a přikládám zdravice –

Jen v myšlenkách však, co táhnou mou hlavou,

Co miluje tiše a nejvíce.

     Tak važ si mistrů pro to,  co tvoří,

     I mého  citu, jenž tiše hoří.

26.1.2019

 

SONET 84

Kdo o Tobě umí více říci   

Než Tvoje kouzlo, jež máš jenom Ty?

Jen v Tobě jsou krásy světa bdící,

Tak kdo se jim vyrovná? – zas jen Ty.

Snad  básník jen, co je za fušera

Nezkrášlí předmět svůj trochu více,

Kdo však čte z Tebe je mistr pera,       

Byť zkopíroval jen Tvoje líce.

Tak postačí mu, že popisuje

Ten nádherný výtvor přírody,

A stylem svým tak oslňuje,

Že skládají hold mu národy.

     Že však chceš chválit, což je Tvé prokletí,

Prázdnými slovy Ti všichni lichotí.

14.1.2019

 

SONET 83

Tobě netřeba  být velebena,

Tak proč bych Tě já měl zkrášlovat,

Snad vždy jsem věděl, že Tys ta žena,

Jíž básník nemá co navíc dát.

Tak nehledám proto zvláštní slova,

Neboť Ty sama tvoříš obraz svůj.

Je nad všechny básně, které schová

Do kapsy, stejně jak bídný sonet můj.

Prostými verši tvrdíš, že chybuji,

Já však jsem hrdý na svou prostotu.

Přehnané verše krásu zabíjí,

Ty mé však jí nebrání v životu.

     Z Tvého oka září života víc,

     Než ze všech oslavných, prázdných zdravic.

31.12.2018

 

SONET  82

Vím, že nejsi s mou múzou snoubena,

Tak raduj se z veršů nových poetů,

Tobě jsou jejich slova určena,

A Tys žehnáním  jejich sonetů.

Jak nádherná  jsi, tak i vzdělaná,

Tvou bytost ocenit já nemám sil,

Má bitva s mládím je už prohraná,

Tak hleď, aby Tě jiný vybásnil.

Jen nech je psát, ať verše tvoří,

Ať vloží do nich svoji výmluvnost.

Však pravý Tvůj obraz z lásky stvoří,

Prostými slovy jen má upřímnost.

     Ty jejich ódy jsou jen vhodné tak

      Fiflenám, pro Tebe jsou jenom brak.

14.12.2018

SONET  81

Možná Ti já nápis na hrob stvořím,

Možná dřív, než Ty budu v hrobě tlít,

Tvou památku smrt však těžko zboří,

Avšak tu moji bude těžké zřít.

Tvé jméno bude napořád mladé,

Až já mrtev budu pro celý svět,

V nejprostším hrobě, někde v řadě.

Však to Tvé v očích všech se bude skvět.

Z mých něžných básní Ti pomník stavím, 

Všem potomkům našim vzdáleným,

Ať je čtou, přemýšlí, ať se baví,

Až čas nás odvane jako dým.

     Jsi všude tam, kde je má poezie,

     Jsi dechem lidstva, co stále žije.

4.12.2018

SONET  80

O Tobě píšu a strach můj vzrůstá,

Vždyť lepší básník Tvým jménem žije,

mocí svých veršů mi svazuje ústa,

Jimiž tě láska má oslavuje.

Jak oceán širý je duše Tvoje,

 V němž se bárky i jachty plaví,

Vznešená – jeho, ta prostá – moje,

V Tvých vstřícných vodách čas svůj tráví.

Jen v mělčinách Tvých je dáno mi plout,

Zatímco on Tvé hlubiny brázdí,

A ztroskotám-li, pak já jsem ten bloud

A pyšná příď jeho mě pohledem zazdí.

     Tak padnu-li a on si dál letí,

     Pak láska k Tobě je mé prokletí.

22.11.2018

SONET 77

V zrcadle spatříš svou krásu hynout,

Hodiny zas Tvé minuty krátí;

Myšlenky své nech na papír plynout,

Za čas poznáš, co z nich se Ti vrátí:

Vrásky se na Tebe v zrcadle šklebí

A konec Tvůj vždy Ti připomenou,

Ručičky hodin k věčnosti hledí,

Však kradou z ní vteřinu za vteřinou.

Tak svěř papíru, co paměť nedá,

Jednou své myšlenky potkáš zase,

Jak zralé děti, jež rodič shledá

Svými partnery a v plné kráse.

     Tak zrcadlo, hodiny a psaní 

     Prohloubí sloh Tvůj, i Tvé  zrání.

8.11.2018

SONET 76

Proč jen v mých verších novinky schází?

A ozdobné rýmy tu nenajdeš,

Proč básníci nové cesty razí

A v nich jen splácané řádky a lež?

Proč píšu dokola jen to samé,

Zřetelně, jasně a znova zase,

Že žádné slovo Tě neoklame,

Kdo psal je a odkud ozývá se?

Víš přec má lásko, že Tebe chválím,

Jen láska a Ty jste mým středem dál.

Tak slova hledám a do nich halím

Tebe, a píšu co jsem už dávno psal.

     Že tak jak Slunce po nebi pluje,

     Co říct mám, mi láska přikazuje

29.10. 2018

SONET 75

Tak jak vše živé chce utišit hlad,

Či svěží tráva chce vodu z nebe,

Tak pro ten klid, co jen Ty můžeš dát,

Jsem jak lakomec, co zná jen sebe.

Chvíli se těším jen z toho, co mám,

Hned strachy blázním, že ztratím vše hned,

Jednou chci s Tebou být sám a sám,

Pak svou radost sdílím pro celý svět.

Někdy jsem naplněn obrazem Tvým,

Vzápětí hladem po Tobě šílím,

Život mě netěší rozmarem svým,

Jen k tomu co dáš mi, k Tobě se chýlím.

     Tak dychtím i trpím, den za dnem víc,

     Že mám Tě cele a přec nemám nic.

18.10.2018

SONET 74

Však v klidu buď, až smrt se ukáže tu,

By vzala mě tam, odkud se nenavrací,

Vždyť žiju dál – v tom, co dal jsem světu,

Mé verše zde jsou stálou inspirací.

Až číst je budeš dál – zas a znova,

Najdeš v nich kus mne, jejž jsem Tobě dal.

Zemi patří vše, co v sobě chová,

Tobě jsem však svoji duši věnoval.

Tak ze mne zbudou jen trosky těla,

Ty jen smrt bídná k ledu umí dát,

Připraví to, co ráj červům dělá

A na co jen je marno vzpomínat.

     Co cenu má se uvnitř skrývá,

     Zde v těchto verších, Tvá voda živá.

8.10.2018

Pro návaznost sonet 73

To duch podzimu ze mě na Tě dých,

Jak žluté listí zvolna opadává.

Prochladlí ptáci sedí ve větvích,

Zpěv tlumí čas, který teď nastává.

Ten soumrak co vidíš na mé tváři,

To končí bengál slunce západu.

Pozvolna, do tmy – a je tu stáří,

Tma jako smrt ukrývá záhadu.

Však stále vidíš ve mně oheň planout

A žhavý popel – svědek života!

Tak na svém hrobě vše živé musí stanout,

Stravujíc to, z čeho život klokotá.

To vše Ty víš, tím roste Tvá láska,

Jak blíží se již – cílová páska.

10.3.2017

SONET 72

A kdyby ten svět chtěl po Tobě říct,

Čím snad lásku Tvou jsem si zasloužil?

Pak zapomeň na mne, neříkej nic,

Vždyť nic tu není, čím cenný jsem byl.

Řekneš-li klišé, či lež milosrdnou,

Jež pro zásluhy mé nahlas křičí,

Ty mě tak, mrtvému, slávu zvednou,

Však přísné pravdě se to příčí.

Pro lásku Tvou, která tak čistá je,

Nech zemřít jméno mé spolu se mnou,

Jinak stín hanby Tvé jméno přikryje

A moje též dostane barvu temnou.

     Stydím se za vše, co Ti přináším,

     I Ty se styď, že já jsem Ti byl vším.

24.9.2018

SONET 71

Netruchli pro mne až mrtev budu,

Ne dýl než dozní umíráčku zvon,

Co vyzvání všem v tom světě bludů,

Že k bídným červům mě dovedl můj skon.

Mám Tě moc rád, tak zapomeň kdo dal

Život mým veršům, co lásku budí.

Je přece lepší nevědět kdo psal,

Než myslet na mne se smutkem v hrudi.

A kdybych snad básně číst Tě nechal,

Až tělo mé bude práchnivět,

Zamlč mé jméno, které nechval

A lásku svou nech se mnou trouchnivět.

     Jinak svět moudrý, zvídavý, velký,

     Bude si z Tebe tropit své žerty

11.9.2018

SONET 70

Tobě zlé jazyky neublíží,

I když pomluva vše krásné kazí,

Na krásu shora vždy jen shlíží,

Jak havraní hejno, z něhož mrazí.

Tvá dobrota dráždí a provokuje,

Však více pomluv Tě více cení,

V sladkém pupenu červ více ryje

A pomluvy sklízí jen vyvolení.

Všem nástrahám mládí se umíš bránit,

Buď unikneš a nebo vítězíš,

Však poklonou mou Tě nelze chránit,

Vždyť se závistí je vždycky kříž.

     Žít bez stínu pomluv jako květ,

     Pak miloval by Tě celý svět.

27.8.2018

 

 

SONET 69

Tvá krása na pohled nepostrádá nic,

Co zlepšovat by člověk ještě chtěl.

A každý musí bezvýhradně řict

Tu holou pravdu, již i Tvůj sok děl.

Tak všichni tvrdí: Jsi vzorem krásy!

Však ze stejných úst, jimiž Tě chválí,

Slyšet jsou ještě onačí hlasy,

Že cos jiného Tvá krása halí.

Tak do mysli Tvojí zrak upírají,

Prý jen co činíš, je obraz Tvůj.

Je krásný sic, však něco tu tají,

Jak hezká květinka a pod ní – hnůj.

     Ten odér co kolem Tebe vychází,

     Z Tvých podivných spolků pochází.

15.8.2018

SONET 68

Tvá tvář je dávné krásy vtělení,

Kdy bájní lidé jak květy si žili.

Jednou sic krásu za květ zamění,

Tehdy však jimi se nezdobili.

Bylo to dřív, než lokny zemřelých

Namísto v rakvích novou hlavu krášlí,

Připnuty na hlavách omšelých,

Aby tak nový svůj život našly.

Z Tvé tváře ta dávná doba sálá,

Bez ozdob, prostá a pravdivá,

Aniž by na sebe make up vzala,

I bez vzorů cizích je mámivá.

     Tak v Tobě příroda učí nás,

     Co byla krása v ten blahý čas.

1.8.2018

SONET 67

Ach lásko, proč žít máš vprostřed temnoty

A ozdobou být všem těm lumpům?

To aby těžili ze Tvé čistoty?

Chceš krásné víko být na černou žumpu?

Proč mají malíři mrzačit Tvou tvář

A jiní s maskou šminek hrát jen na city?

Proč imitují Tvoji jasnou zář

Jak růži z plastu? Vždyť růže pravá jsi Ty!

Proč vůbec žít, když i příroda je chorá

A sotva komu krásu do žil vlije

A nemá než Tebe! Tvá krása neokorá,

Od Tebe čerpá, by dala všemu, co žije.

     Tys vzorem toho, co v přírodě bylo,

     Než přišlo to zlé, a vše pokazilo.

23.7.2018

SONET 66

Tak znaven světem, klidnou smrt jen prosím,

Neb jsou lidé, jimž nezbývá než žebrat,

Kde jiní jenom super značky nosí

A po slibech se skutků nelze dobrat,

Kde čestné ceny udělují lumpům

A prostitucí čestní živí se,

Kde vysmívají se i dobrým skutkům

A silné lidi ničí slabé komise,

Kde umělci jsou umlčeni mocí

A doktorsky vše hloupost spravuje,

Kde prosté pravdy prostoduchost kosí

A zlo dobru pansky diktuje.

     Tak opustil bych svět a měl už klid,

     Kdybych nemusel tím lásku opustit.

16.7.2018

SONET 65

Když ani kámen času neodolá,

Ni bronz ni zem ni oceánů světy,

Jak může krása, bezbranná a holá,

V tom víru zkázy chránit svoje květy?

A co Tvá krása, sladká jak dech léta,

Jak vydrží ten nápor času krutý,

Co drolí skály, ten základ světa

I s branami jeho, jež z oceli jsou kuty?

Tak běda, kam skryji Tvoji krásu

Před časem samým, který Tě stvořil?

A kdo má moc zadržet tok kvasu,

Který to nádherné by zase bořil?

     Ach, snad jen v písmu je zázrak pevnosti,

     Že se má láska dotkne věčnosti.

9.7.2018

SONET 64

Viděl jsem Zkázu, co umí jen čas.

Nádherná díla lidí dávných věků,

Pyšné zámky nechané napospas

I zlomky bronzů, zbylých po člověku.

Když viděl jsem, jak oceán zem hltá,

Kdy přesile se břehy musí vzdát

A voda mizí z pevné části světa,

Ztráty tvoří zisk, jenž je zdrojem ztrát;

Viděl jsem, jak vše se stále mění,

Nebo do zkázy často upadne,

V těch ruinách tak skončilo mé snění,

Že láska moje nikdy nezvadne.

     Tak pláču nad ztrátou, jež mě drtí,

     Jak nevyhnutelné je prázdno smrti.

26.6.2018

SONET 63

Až má lásko budeš mého věku,

Až krutý čas Tvoji krásu zakryje,

A pro Tvou svěžest nebude už léku,

Čas vráskami Tvé čelo rozryje,

Až radostná jitra v těžké noci stáří

Nenápadně projdou smutnou proměnou,

I zbytky Tvé krásy, která dosud září,

Okradeny časem zcela pominou.

A Tak proti času stavím pevnou hráz,

By mi ze vzpomínek neukrojil nic,

Ni Tvůj sladký pohled, postavu či hlas,

Neboť každá krása kráčí smrti vstříc.

     V mých verších Tvá krása nezapadá,

     Bude věčně žít a stále mladá.

20.6.2018

SONET 62

Hřích sebelásky je za vším, o čem vím,

Duši mou řídí i celé mé tělo.

Jen těžko se z něj zcela vyléčím,

Co v srdci skryto, to zůstat by chtělo.

Tak není tvář nad tu mou laskavější,

Postavu mám jak proutek mladý,

A není duše víc počestnější.

Myslím, že mám jen samé klady.

Když v zrcadle však vidím co a jak,

Vrásčité tváře mým věkem sežehlým,

Tu náhle cítím všechno naopak:

Že láskou k sobě jsem hříchem posedlým.

     Avšak jsi to Ty, koho v sobě slavím,

     Na mou sešlost věkem Tvoji krásu stavím.

11.6.2018

SONET 61

Tak to jsi chtěla? Můj těžký splín

A oči mé do noci zírající,

Mučené stále jen obrazem Tvým,

Který je nenechá v klidu spící?

Je to Tvá duše, či duch, Tvůj vyslanec,

Co se mým životem proplétá?

Jak žárlivec, co hledá trapnou věc –

S kým zahálím od jara do léta?

Ach ne, ač ráda máš mne, to já vím,

To má láska k Tobě mi ruší spaní

A nedá spočinout očím mým.

Starost o Tebe mi v spánku brání.

     Jsem s Tebou, byť Ty jsi v dáli věčně,

     Všem jiným blízko, ach, tak nebezpečně.

3.6.2018

SONET 60

Jak tak vlny sunou se k pobřeží,

Minuty naše též míří k cíli,

Kde jedna byla, druhá hned běží

A s námahou jim ubývá síly.

Vždyť všechno, co jednou zrodilo se,

Byť věčným mořem světla si plulo,

Ke zralosti pracně doplazí se,

Aby svou slávu si vydobylo.

Tak štědrý čas vše dává i ničí,

Nahlodá mládí, do čel vrásky ryje,

Pohltí všechno, co právě klíčí,

Pod jeho kosou skončí vše, co žije.

     Přesto mé verše tady budou stát,

     Vzdor kose času hold Ti chtějí vzdát.

22.5.2018

SONET 59

Je-li pravda, že nic není nové,

Že vše co tu je, už jednou bylo,

Jak marné je snažit se o věci snové,

Zas a zas tvořit už stvořené dílo.

Ach, mít tak možnost vrátit se zpět,

Číst v prastarých záznamech lyriky,

Tam popis Tvé krásy musí se skvět,

Zapsaný už prvními básníky.

Ten dávný svět nám dává tušit,

Že už obdivoval se Tvé kráse,

Že nad ní se chtělo srdci bušit,

Snad víc, než dnes, v našem novém čase.

     Jsem si jist, že ti moudří z těch dob,

     I menší kráse skládali hold.

17.5.2018

SONET 58 (continuing 57)

To vůlí boží jsem otrokem Tvým

A proto Tvé kroky nesleduji,

Nepátrám, jak trávíš čas a s kým,

Je úděl můj čekat, to dodržuji.

Tak v naději jsem, že povoláš sluhu,

Z vězení jeho – teskné samoty.

Když bez Tebe trpím, dej mi vzpruhu,

Na vině nikdy přec nejsi Ty.

Tak choď si kam chceš, jsi svůj vlastní pán,

Máš svobodnou volbu, jak chceš si čiň.

Tvá vůle je řád a také můj plán,

Jen Ty sám zdůvodníš každý svůj čin.

     Čekání na Tebe je temné peklo,

     Nechej mě ve tmě či přines své světlo.

7.5.2018

SONET 57

Jsi pán můj, já otrok jenom pouhý,

Co zbývá, než čekat na Tvé přání.

Můj čas je Tvůj, jakkoliv dlouhý,

Dokud mě nechceš, nemám stání.

Jak mučivě pomalu den se valí,

Však neodvážím si stěžovat,

Že trpký mám čas, můj pane, můj králi!

Jak dávno rozhod’ ses mi sbohem dát.

Však neuzříš stopu mé žárlivosti,

Tak vůlí svou je Tvůj otrok řízen.

Kde a s kým jsi? – S tónem smířlivosti

Ctím to, že všem dáváš svoji přízeň.

     Tak láska člověka nádherně zblázní,

     Věří že od Tebe jen čistý tón zazní.

30.4.2018

SONET 54

Oč krásnější je pravá krása,

Když zdobí ji čestnost s upřímností!

Nad růžemi naše srdce jásá,

Pro sladkou vůni jejich nevinnosti.

Barvami hýří i divoký květ,

Když jaro mu poupě rozevírá,

Též svými trny brání svůj svět,

I krásu jeho vítá země širá.

Že vzhled je vše, co ty plané mají,

Lidé jim pozornost nepřejí.

Ty sladké žijí si jako v ráji,

Start nový mají v růžovém oleji.

     I rajské Tvé mládí jednou pomine,

     Však ve verších mých bude zvěčněné.

14.4.2018

SONET  30

Když v tichu usednu ke vzpomínkám,

Tu slzy se vyrojí na mé tváři.

Pro vše mé úsilí jen tiše lkám

I pro čas, který jsem tolik mařil.

Nebráním oči zalít slzami,

Pro přátele, co jsou již mimo čas,

Pro dávné lásky s mými ranami,

Pro vše, co padlo času napospas.

Pak procházím své slzavé údolí,

Sčítaje všechna ta prošlá hoře,

Již oplakaná, však zas a zas zabolí,

I když jsem bolestí prožil moře.

     Avšak když chvilku jen pomyslím na Tebe,

     Mé slunce zapadlé zas vyjde na nebe.

8.4.2018

SONET  29

Když přátelé i štěstí ukážou mi záda,

Když jak psanec pláču nad osudem, sám,

Když Bohu je pro mne drahá každá rada,

Proklínám svůj osud a chci víc, než mám.

Mít více v co doufat, mít tak krásnou tvář,

Možnost mít, co druhým k nohám spadne,

Jak tamten si troufat, jak onen mít zář,

S radostí si žít, po čem srdce prahne.

Když v myšlenkách zlých, co bloudí mojí hlavou,

Zjevíš se mi Ty, tu divy nastanou.

Jak skřivánčí zpěv po nebi si plavou,

Myšlenky mé volné, nad zemí deptanou.

     Když myslím na Tvou lásku, ač sevřen jsem žalem,

     Cítím se tak bohat, že neměnil bych s králem.

19.3.2018

SONET  28  (pokračování sonetu 27)

Tak jak jen zpět získat radost svou,

Když noc po těžkém dnu dále souží?

Když život mi nedá spočinout,

Noc střídá den, jemuž tělo slouží.

Ač jejich sílly jsou protikladné,

Noc a den jedna parta jsou.

Dnem tělo strádá, nocí duch chřadne,

Že honím se za fatou morganou.

Tak vyprávím dnu, jak všechno zkrásníš,

Že nahradíš Slunce, když mraky jdou.

Noci lichotím, že Ty nebe zjasníš,

Když bez hvězd nás obklopí černou tmou.

     Tak den za dnem je můj smutek delší,

     A s nocí každou je tíživější.

8.3.2018

SONET  27

 Znaven po práci já nedočkavě

V oáze lůžka klid tělu chci dát.

Dál však se řítím ve své hlavě,

Která mé tělo chce vystřídat.

Neb myšlenky mé za Tebou v dál,

Dychtivě začnou svou předlouhou pouť

A nechají  zrak můj,  by tiše plál,

Jak oči slepců ze svých temných pout.

Tvůj obraz vidím před svojí tváří,

Ač noc vše objímá černou tmou,

Který jak perla do noci září,

Činíc tmu krásnou a objevnou.

     Tak štvát tělo za dne, v noci touhou žít,

     Kvůli mě i Tobě nenacházím klid.

26.2.2018

SONET  26

 Tobě jen sloužím, má Lásko, Tobě,

Věrností za vše Ti oplácím.

Psaním já nestavím pomník sobě,

Oddanost k Tobě svou  obracím.

Jak chabé mám verše pro lásky mluvu,

Jak prázdná slova se derou ze mne!

Snad srdce Tvé dá na přímluvu,

Snad najdou  cestu do Tvé duše jemné.

Až hvězdy temné, mě stále zvoucí,

Svou přízní ke mně  zaplanou,

Odějí lásku mou, srdcervoucí

Do slov, jež mě obhájit zastanou.

     Až pak Ti lásku svou najevo dám,

     Zatím však, v ústraní, zůstanu sám.

21.2.2018

SONET  25

Ať se ti šťastní klidně chlubí:

Tituly, slávou, úspěchů tisíce.

Já, jehož štěstěna jenom studí,

Si užívám to, co cením si nejvíce.

Ti v přízni pána, ti u dvora největší,

Jsou jak květinky – na slunci krásné.

Když přijde mrak, či pán se zamračí,

Ta křehká pýcha pojednou hasne.

Někdy i generál, všemi oslavený,

Zbaven je metálů, co jen jich měl.

Úspěchy bitev jsou rychle pohřbeny,

A s nimi tituly, které kdy chtěl.

     Já miluji, jsem milován, to je můj svět,

     Zde žiji, přikován, tady a teď.

7.2.2018

SONET  20

Krásnou tvář ženy i bez líčení

Máš Ty – můj muž, či žena mé vášně.

Tvé dívčí srdce je čisté a není

Zdroj klamu, jímž ony jsou strašné.

Máš oči krásnější,  než všechny ženy,

Nebloudí kolem, všemu žehnají.

Tvůj pohled je mužný, nezastřený,

Že muži i ženy do něj padají.

Měl jsi být dívkou při stvoření svém,

 Leč matka příroda přesáhla hranic,

Svým darem mužnosti teď ošizen jsem,

Tak co s dárkem tím, který je na nic.

     Že Tys však úd dostal k potěše žen,

     Ať mám Tvou lásku, ony tělo – jen.

23.1.2018

SONET  19

Ty všežravý čase! Otup lví spáry,

Ať pohltí Zem všechna svá  stvoření.

Zlé čelisti tygra rozdrť na cáry,

A Fénixe ptáka  sežehni v plameni.

Pádíc tvoř krásné i přesmutné časy,

Dělej si co chceš, ty čase prchavý !

Pro celý svět jen pomíjivé krásy – 

Jenom spáchat nesmíš zločin špinavý:

Nedělej rýhy na to krásné čelo,

Nevrývej do něj své vrásky!

Ať Láska má je stále čistou,

Ať vzorem je pro nové lásky.

     Vzdor času, pod nímž každý strádá,

     Má psaná Láska bude navždy mladá.

17.1.2018

SONET  17

Kdo jednou věřil by veršům mým

Kdyby celou Tvou krásu v sobě měly?

Jsou hrobkou však, to dobře vím,

Jež skrývá víc, než oči kdy uviděly.

Tak čitelně do nich hloubku Tvých očí dát

A v nových verších  Tvým ctnostem se dvořit!

Pak řekli by jednou, ten uměl ale lhát,

Tak krásnou bytost nemohl Bůh stvořit.

Mají snad verši žlutými stářím

Jak bláboly staříků pohrdat?

A Tvé čisté city, jichž si tak váźím,

Jak dávná bláznovství  na hnůj dát?  

     Kdybys však tady byl v potomku svém,

     Dál žil bys v něm i ve verši mém.

4.1.2018

SONET  13

Kéž by Tvůj jas tu mohl stále zářit!

Avšak jen s Tebou tady bude dál.

Co však, až přijde konec stáří?

Vždyť  jsi svou krásu ještě nepředal.

Jenom tak půvab, který jsi převzal

Přes děti Tvoje přejde do věků.

V nich se Tvé rysy, ač sám jsi skonal

Zjeví v Tvém plodu – novém člověku.

Tvé tělo je chrám, tak kdo by nechal

Stavbu tak krásnou sejít se světa?

Moudrý přec ví, jak chrám by vzkvétal,

Vzdor chladné smrti, co vše rozmetá.

     To dopustil by jen lajdák ducha, pročež:

     Tys tátu měl, ať syn Tvůj říct může totéž.

21.12.2017

SONET  11

Jak rychle vadneš mohl bys i vzkvétat,

Tak, jak s tátou, když roste jeho syn.

Na křídlech Tvých by on dokázal vzlétat

 A křídlo  jeho bys jednou nazval svým.

Vždyť v tom je moudrost a krása plození,

Bez rodiny však, jen bláznovství a rozklad.

Kdyby všichni byli jak Ty – studení,

Skončí lidský věk, a s ním i lásky poklad.

To ať ti hloupí, hrubci nezdaření,

Jimž nebylo dáno, zemřou bez dětí.

Dar přírody mají ti krásou obdaření,

Tak užívej ho štědře, s láskou k početí.

     Ty stvořen jsi jako pečeť krásy,

     V otiscích přetrváš pro příští časy.

7.12.2017

SONET  8

Ty sám jsi hudbou, však smutníš při ní.

 Nemají být krásné věci v souladu?

 Proč rád máš  to, co duši sviní?

Proč je Tvůj život tak v rozkladu?

Když krásná hudba Ti nelibě  zní,

Tak to Tě ona jen sama  kárá,

Že kazíš svůj part, že nesouzníš s ní.

Bez ženy, dětí  nejsi ten, kdo se stará!

Slyšíš, jak struny spolu znějí?

Jak táta s mámou s dětmi v náručí.

To společnou píseň nám vyprávějí,

Svým hlasem bez slov, tiše nás učí:

     Tvůj domov může být jako klícka,

     Však bez své rodiny jsi pouhá nicka.

26.11.2017

SONET  7

Hleď na to slibné Slunce, když vychází

Jak svou zářící hlavu k nebi sune,

Tu každý poctu mu skládá – v extázi

Té Boží krásy, co se z nebe line.

I v zenitu své nebeské pouti,

S mladickou vervou a v plné síle,

Na odiv všem, co bez něj se rmoutí,

Po své zlaté dráze pluje čile.

Se dnem však slábne, jak stařec se sklání

A k obzoru zpět se navrací,

Ty oči obdivu k nebeské báni

Se bez zájmu od něj odvrací.

     Že dnes síly maříš je Tvoje vina,

     Zemře tak sám, kdo nemá syna.

17.11.2017

SONET  6  (pokračování sonetu 5)

Tak ať šeré stáří jednou neděsí Tě,   

Esenci svou předej, by šla dál.

Učiň ženu šťastnou, dej jí dítě,

Aby s novou září, nový život vzplál.

Je nefér chtít za půjčku velkou cenu,

Však půjčíš ženě tělo a dítě ti dá,

Potom oba šťastní jak podobá se – komu

A další dítě radosti přidá

Tak deset krásných dětí, deset štěstí,

Deset potomků jimž dal jsi vzor.

Deset nových cest dál bude vésti,

Ponesou Tvůj odkaz, smrti vzdor.

     Tak nebuď sobec, jsi moc svělý na to,

     By v hrobě shnilo, co z Tebe nepočato.

11.11.2017

SONET  5

Ta stejná tvůrčí síla, co stvořila Tvou krásu,

Že na Tobě oko rádo spočine,

Svrašťí Tvoji tvář a posílí zub času,

Zář co z Tebe sálá, jednou pomine.

Tak čas věčně mění léto v zimu šerou,

Míza tuhne mrazem, listy strhané.

Zbytky léta  tlejí pod závějí sterou,

Vše, co kolem kvetlo, vítr odvane.

Avšak  vůně léta dále přetrvává

Jen v esenci z květů vylisované.

Bez nádobky šťávy co ji uchovává

S koncem léta život zcela vyvane

     Ten květ co šťávu svoji v lisu dal,

     Ztrácí jen svůj tvar a sladce voní dál.

1.11.2017

SONET  4

Proč jen necháváš, člověče marnivý

Sobě svou krásu a pro druhé nic?

Příroda dává nám vše jenom na chvíli,

 A ve své štědrosti – těm štědrým  víc.

Své dary chceš zneužít, lakomče krásný?

Celé své kouzlo přec pro druhé máš!

Tak sdílej ho se světem, svou budoucnost zjasni,

Ať vzpomínku na sebe tu zanecháš.

Jen v sobě se šťourat a šidit sám sebe

O největší poklad svých tvůrčích sil!  

Když zaklepe smrt a zeptá se – Tebe

Jak jsi svou krásu a čas využil?

     Tak předej své dary, co dále vedou,

     Jinak vše krásné zemře s Tebou.

19.10.2017

SONET  3

 Až zhlédneš se ve skle, řekni té tváři,

Že nejvyšší čas je synka mít,

Jinak ošidíš svět a ženu, co zářit

Chtěla by, a jeho matkou být.

Je někde na světě  krasavice,

Co nechtěla by s Tebou dítě mít?

A jaký, že blázen nechal by se

O svoje otcovství připravit?

V tůních Tvých očí se Tvá máma shlíží,

V Tobě si šťastná léta připomíná.

I Tobě však se vrásky, stáří blíží, 

Své mládí však shlédneš v očích svého syna.

     Bez dětí zvolíš-li život svůj užívat,

     Tvůj obraz pomine, sám budeš umírat.

12.10.2017

SONET  1

At krásní lidé mají hodně dětí,

Ať jejich  krása  nikdy nezmírá !

Když rodič přejde na stranu smrti,

Ať krása jejich, tu zašlou přebírá.

Ty však, jen do sebe zahleděný,

Prázdný jsi, ladem, Tvá krása zebe.

Tak okrádáš svět, než dal bys, co se cení,

Nepřítel všeho, nejvíce sám sebe.

Jako zjara pučící, nový květ

Prý na světě nejhezčí dnes jsi Ty.

Však ne svým plodem obohatit svět,

Jsi lakomec vlezlý do své ulity.

     Je škoda svou krásu si usyslit,

     Každý z nás by z ní něco mohl mít.

8.10.2017

SONET  51  (pokračování sonetu 50)

Tak odpouštím já s láskou mému koni,

Když loudá se na cestě od Tebe.

Nač jen spěchat, když odcházím od ní,

Až s návratem se jistě rozjede.

Však nazpátek chci letět jako ptáci,

Cval koně je pro mne ploužení.

Ostruhu zabodne, kdo se vrací

Však jak omluvit jeho trápení?

I kdyby kůň mával rychlým křídlem,

Má myšlenka je jak oř ohnivý,

Vedená je láskou – svojím zřídlem,

Tak odpouštím svý herce citlivý.

     Že od Tebe jel s tou  nechutí jít,

     Zpět poletím sám, koně nechám být.

28.9.2017

SONET  50

Teskno a smutno je na cestě mé,

Neb vím, že čeká mne smutný cíl,

Jen myšlenky na chvíle promarněné

A dálku, co pryč jsem urazil.

Kůň pode mnou nese náruč smutku,

Sotva jen plouží se pod  nákladem,  

Jako by cítil tu tíž zármutku,

Co brání mě od Tebe jet cvalem.

Zatnout ostruhy do jeho boků?

A rozhněván bodat mu do kůže?

Zasténá snad, přidá do kroku,

Však mně jeho trápení přemůže.

     Ten sten mně bodne až k srdci někam,

      Že krásné jsem prožil, jen smutek čekám.

20.9.2017

SONET  49

Až přijde ten čas, ach, kéž by nepřišel,

kdy chyby mé Ti vryjí v čelo vrásky,

Ty, budeš zralá, vše pochopíš, Však žel

  Tím konec bude Tvojí velké lásky.

Až přijde ten čas, ty míjet budeš

Bez jiskry v očích ten osamělý kůl –

Své dávné lásce pohledem uhneš

 Netečným zrakem který vychladnul

Až přijde ten čas, a už si zvykám,

Vím teď, jak málo si Tě zasloužím,

Jen opusť mě, jsem trouba, ať pykám,

Jsem proti sobě, to já dobře vím.

      Že rozum strohý chce při Tobě stát,

      Nevidím důvod, proč mě milovat.

15.9.2017

SONET  48

Pečlivě střežil jsem  na svých cestách

Maličkost každou a pod zámek ji dal.

Tak jistotu mít, by mě nikdo nestáh’

A žádný zloděj nic mi nesebral.

Proti Tobě však šperky jsou jen smetí,

Jsi moje síla, však starost veliká.

Nejdražší moje, pro níž strachy trpím,

Že zloděj jiný k Tobě proniká.

Nezavřel jsem Tě nikam, kde to studí,

Ale tam, kde vřelé srdce buší.

Jsi stále tam, či ne? – v mé hrudi,

Tak zůstaň, či jdi, jak libo Tvé duši.

     Každým dnem se však srdce zachvěje,

     Vždyť možnost vzít si Tě, dělá zloděje.

8.9.2017

SONET  47

Můj zrak a srdce jsou teď dobrý tým

A spoustu radostí činí sobě.

Když oči  pláčí že Tě nevidím

A srdce  vzdychá láskou k Tobě,

Pak vzpomínkou Tvou se oči těší

A srdce zvou ke svému obrázku,

Jindy zas u srdce oči hřeší,

Pospolu myslíce na lásku.

A tak jsi-li pryč, jsi se mnou stále,

Tvůj obraz a láska mne stále vedou,

Vždyť myšlenky mé se dotknou dálek

A s nimi jsem já a ony s Tebou.

     Když myšlenky spí, ten obraz v očích,

      Probudí  v srdci houšť citů vroucích

30.8.2017

SONET  46

Můj zrak s mým srdcem  teď válku vedou

Kdo Tvému obrazu má vévodit.

Oči svůj obraz brání jak mohou,

Však Srdce ten svůj chce ohradit.

Prý v něm se Tvůj správný obraz skrývá,

V bezpečí a očima nezkřiven.

Zrak ale zcela vinu svou smývá,

To, co stvořil prý, musí ležet v něm.

Pro správný verdikt, kde pravda leží,

Porotu z myšlenek jsem vytvořil.

Těm věrnost srdci však přináleží,

Tak výrok poroty má jasný- cíl:

     Můj zrak má právo vzhled Tvůj objímat,

     Srdce lásku dávat, lásku přijímat

23.8.2017

SONET  45

Oheň a vzduch – též části mého bytí,

Pálí za Tebou, ať jsem kdekoliv,

Vzduch je má mysl, plamenem touha svítí,

Hned tam a zpět – dva žhaví sokoli.

A ti dva rychlí, za Tebou když vanou,

Návštěva lásky je jejich velký cíl.

Já s rozumem v koncích, s touhou vyčerpanou,

V depresích klesám u konce svých sil.

S návratem poslů bytostně zas celý

Ujištěn, že dobře, předobře se máš,

Má Voda, zem a vzduch i plamen vřelý,

Drží tady dál tu ztracenou stráž.

      Jsem rád i nerad, začínám se chvět,

      Tak v krizi posílám ty dva rychlé zpět.

15.8.17

SONET  44

Být stvořen z myšlenky, místo masa,

Vzdálenost krutá by nebyla pastí,

Z níž uniknout tam, kde Tvá je krása

A  Překonat dálku, bolest i strasti.

Skončilo by dlouhé odloučení,

I z největší dálky – jen jeden skok.

Pro myšlenku to přec nemožné není,

U Tebe být na jeden její krok.

 Však že myšlenkou nejsem, to mě ničí

Jak přeskočit past jež dělí nás?

Mé těžké tělo se lehkosti příčí,

Tak bez Tebe trávím v nářcích svůj čas.

     Že s tíhou jsem spojen, to mne mrzí

     Jsem voda a zem což plodí jen slzy

5.8.2017

SONET  43

Ve spánku nejlíp mé oči vidí,

Neb den tolik balastu přináší.

Mé sny však jenom Tvoje zář řídí,

Skrz tmu mé žhnoucí oči unáší.

Ty, která i temnou noc prozáříš,

Jak zjasnit bys mohla i bílý den,

Když jasem svým svit Slunce porážíš

A prosvětluješ můj půlnoční sen?

Jaký však obraz očím svým přidám,

Vidouc Tě vprostřed všedního dne?

Vždyť Tebe v hloubce noci vídám

A mé zavřené oči jsou bezedné.

     Tak můj den je noc, dokud nepřijdeš,

     Noc jasný den, když ve snu se zjevuješ.

1.8.2017

SONET  41

Mě drobné nevěry nepodvádí

Když vzdálí se Tvé srdce ode mne.

Chápu – Tvá krása a Tvoje mládí

Jsou magnetem pro všechny přítomné

Tvé jemné mravy chce každá mít

 A pro vítězku v lásce jsi uznáním.

Však hlídej, co může si dovolit

 Žena, co tak moc muže  uhání

Tak na uzdě drž kouzlo mladosti

A nech, prosím, býti milenku mou.

Vždyť krása mládí svádí k hříšnosti,

Jež ruší svazky dvou věrných pout.

     Věrnost mé  milé, kterou svádíš

     Svou krásou, s níž naše pouto kazíš

26.7.2017

SONET  42

Že máš mou milou, tolik nevadí,

Ač v pravdě jsem ji tuze rád moc měl.

Však že Tvá jest, mě k pláči dovádí,

Až ztrátou lásky Tvé jsem ochořel.

Omlouvám ale hříšníky v lásce:

Ty rád ji máš proto, že i já.

Ona zas Tebe, to kvůli Tvé vrásce, 

Že miluji Vás vřele oba dva.

Tvá milá získá, ztratím-li Tebe,

A Ty zas oceníš, že mou už není.

Mé prohrané lásky – co našly sebe!

Které mě spolu činí utrpení.

     S přítelem však jsme jedinou duší,

     Tak její srdce též pro mne buší.

17.6.2017

SONET  40

Vem celou mou lásku a vše to, co je v ní,

Máš potom snad víc, než dříve jsi měla? 

Ne! Neb pravou láskou jen Tvoje duše zní,

To ona na počátku ke mně přiletěla.

Však zahrneš-li láskou ještě jiného,

Pak s mým požehnáním můžeš mu ji dát,

Nelze ale s touhou myslet na něho,

Ze mne samotného vysávat a brát.

Své milé zlodějce já rád odpustím,

Ač bere to málo, co tu ještě mám,

Jako v lásce každý já moc dobře vím,

Že milá zraní víc, než nepřítel sám. 

     Má milostná lásko, propadlá slasti cele,

     Ač ostny zraňuješ, nebudem nepřátelé.

7.7.2017

SONET  39

Jak mohu Tě, lásko,opěvovat

A nezpychnout, že duše má, má Tebe?

Má smysl však sebe oceňovat?

A pyšníce se Tebou, nechválím já sebe?

Duším lépe bude žíti odděleně,

Ač souzní spolu, jak Ty dobře víš,

Jenom v odloučení mohu zaručeně

Vzdát chválu jen Tobě, jak si zasloužíš. 

Samota by pro mne byla velkou mukou,

Ukrývá však v sobě sladké toužení.

Při něm srdce horká roztoužením tlukou,

Čas přináší klid, mizí trápení.

     A tak mě učíš, že duši nelze mít,

     Lze ji jenom z dálky, tiše ocenit.

1.7.2017

SONET  38

Jak bych jen moh’ nemít inspiraci,

Když Tvá něžná krása z Tebe plyne.

A jak by o Tobě mohli psát tací,

Jimž hrubý jen verš se z pera řine.

Jen sobě však děkuj, když nápad nový

Z mého pera Tě upoutá.

I tupý Ti vzdá hold mnoha slovy,

Vždyť Ty jsi to světlo života.

Jsi desátá múza, má síla hnací,

Víc, než Tvé družky, které umí vést,

Kdo k Tobě volá po inspiraci,

Ať verše jeho dotknou se hvězd.

     Zažehne-li oheň jiskra moje,

     Vykřešu ji já, však odměna je Tvoje.

25.6.2017

SONET  36

Ač naše láska nezná mezí, 

My musíme si už sbohem dát.

Těch trapností, co v nás stále vězí!

A vinu já sama jen budu znát.

Navzdory tomu, co se tu stalo

A co nás nutí se rozejít,

A krade nám z radostí i to málo,

Nic nezkazí nám náš vřelý cit.

Však nikdy už objetí při setkání,

Má vina by se stala Tvou

A Tvou čest pak už nic nezachrání,

Když věnuješ mi přízeň svou.

     A nedělej to, z lásky Tě prosím,

     Pro Tvou i mou čest to říci musím.

11.6.2017

SONET  35

Pro své hloupé činy neměj trápení,

Přece temné stránky všechno tu prý má.

Růže mají trny, Slunce zatmění,

A v mnohém poupěti červ se ukrývá.

Všichni chybujeme, jak já právě činím,

Omlouvám Tvé hříchy tím, co horší jest.

Uplácím svou duši – nazývám dobrodiním

Co zraní a pálí – a zas se nechám svést.

Tvé stálé hřích já beru na sebe

A tak Tvá oběť je advokát Tvůj.

Jsem proti sobě, chráníce Tebe,

Láska a zášť je vnitřní boj můj.

     Má skrytá válka, má touha je,

     Ten sladký lump, co mně zraňuje.

4.6.2017

SONET  34

Proč mi, mé slunce, krásný den slibuješ?

A necháš mě jít bez pláště ven!

Pak svými mraky šleháš a bičuješ

A Tvoje paprsky mizí jak sen.

To přece nestačí vysvitnout z podmraků,

Osušit deštěm zmáčenou tvář!

Pohladit po těle vede jen k opaku

Když ránu do duše vypálí lhář.

Ba, ani stud Tvůj bolest neutěší,

Přestože lituješ, trápím se dál.

Bereš, co chceš! Tvůj klid nic neřeší

A Tvou velkou lítost, aby čert vzal!

     Ale? Tvé slzy? Co rozpouští pýchu?    

     Odpoušťím! Lásko, už jsi bez hřîchu.

28.5. 2017

SONET  37

Tak jako otec, sešlý a znavený,

Těší se hrami svého dítěte,

Tak i já, osudem skleslými rameny,

Těžím z Tvé krásy čistého poupěte.

Neb krása i vtip i ušlechtilost Tvá,

Či štěstěna a hojnost Tvých darů,

Jsou vlastností těch, kterým Bůh vždy dá

A pro něž se pnu po Tvém nektaru.

Ne, nejsem chabý a nebudu sláb,

Pokud čtu rysy z Tvé milé tváře.

Dokud jen takto mohu si brát

Pohodu a být živ jen z Tvé záře.

     Z pokladů všech chci Lásku Ti přát,

     Co přání to mám, jsem nastokrát rád.

25.5.2017

SONET  33

Jiskřivé ráno vysoko v horách,

Slunce tu svou zem pusinkuje,

Zelené louky shlížejí shora,

Říčka proud zlata tu vyčaruje.

Vtom nestoudný mrak zahalí tu zář

A ponechá svět sluncem opuštěný,

To hned pokoří svou nebeskou tvář

A táhne dál, ukryto nad zemí.

Kdysi přesně tak vyšlo slunce mé,

Záře jeho hned se na mou tvář přesunou,

Krátce jen však se Sluncem hřejeme,

Když dovolí svým mrakům zničit touhu mou.

     Však neviním ho a nepláču nad krizí,

     Kdyź  mi krásný muž, jak to Slunce zmizí.

21.5..2017

SONET  32

Až přesáhneš roky mého žití,

Kdy kosti mé jen prach a popel jsou,

Snad mé hrubé verše Ti stále budou svítit,

Psány z lásky k Tobě, těžkou rukou mou.

Pak srovnávat-li budeš verše básníků,

Nových a lepších, v lepší to době,

Nehleď na jejich, snad lepší lyriku,

Ale že já je psal s láskou k Tobě.

A věnuj mi z lásky též myšlenku svou:

“Dnes kdyby drahý můj s námi tu žil,

Pak vedle básníků, co s dobou jdou,

Krásnější verše by vytvořil”.

     “Co zemřel a jiní lepší rýmy píší,

      Čtu je, však Jeho moje srdce slyší”.

11.5.2017

SONET  31

Tvé velké srdce mnohá další skrývá,

Dávno je tomu, co je jsem miloval.

Tys plná lásky a vším , co láskou bývá,

Vřelostí, citem, jež čas mi odebral.

Kolik jen slzí za lásky své jsem prolil,

Pohřbeny v duši mé teď všechny jsou.

Kdysi jim oddán, ač lásku jsem jim dlužil,

Teď plní srdce Tvé, i celou duši Tvou.

Jsi tajná skrýš, v níž dávné lásky bydlí,

Hřejí Tě tím, co já jim nemoh´ dát.

Co jim jsem dlužil, jen v Tobě sídlí

A jenom Tebe dál teď bude hřát.

     Tak všechny mé lásky teď v Tobě jsou,

     A s nimi i já jsem částî Tvou.

4.5.2017

SONET  55

Nic, ani pomníky dávné slávy

Mé horouccí verše nepřežije.

V mých verších budeš vždy více zářit,

Než monument dávné historie.

Až se zas hrozná válka převalí,

A prosťáček vtipem jenom srší.

Moudrý filosof se ještě více směje,

Vše krásné je ještě půvabnější.

Buď pyšná, lásko, nejvíc na mé dílo,

Neb Tys jeho zdrojem, jeho inspirací,

Poetům dalším tu ještě dosti zbylo

Pro slávu a lesk, pro jejich tvůrčí práci.

     Bez Tebe je mé dílo jenom klam,

     Ty vyzvedlas mě z hlubin k výšinám.

5.3.2017

SONET  79

Dokud jsem jen já žil Tvou inspirací,

verše kvetly Tvým půvabem.

Teď vázne jim rým, jiskra se ztrácí,

Mé můze je těžko být příkladem.

Zasloužíš, drahá, většího mistra,

Aby na Tebe své ódy psal.

Cokoliv složí však i hlava bystrá,

To vezme Tobě, by zpět Ti to dal.

A jistě řekne – “Ona je čistá”,

Neb život Tvůj mu obraz světa dal.

Nad krásou žasne, tu v Tobě získal,

Sám nemá nic, neż co už dřív Ti vzal.

     Tak žádný mu dík, to je má rada,

     Dlužník je ten, kdo vzal víc, než dává.

8.4.2017

SONET  74  (pokračování sonetu 73)

Však nebuď smutná, až smrt mne stihne tu,

Čeká mne krásný, věčný odpočinek.

Můj život je částí těchto sonetů,

Kterými vždy Ti vklouznu do vzpomínek.

Až zas je budeš číst, Tvé oko spatřî,

Co jsem jenom Tobě věnoval.

Zem může mít jen to, co zemi patří, 

Duši svou však jsem Tobě jenom dal.

Tak až po mně zbudou jen trosky těla –

Místo pro hady zemské havěti,

Pak nemůže víc bídná smrt dělat,

Marné je tělo nosit v paměti.

     To cenné je duše, co Bůh do těla dal,

     Má duše je básní, jež s Tebou bude dál.

16.4.2017

SONET  145

Rty jako bohyně lásky mojí

Vyřkly to zlé slovo NENÁVIDÍM !

Mě, který se její nadějí kojí

Povadla tvář. Už ji neuvidím?

Pak ale přišla milost z nebe,

Kárajíc ten jazýček zbrklý:

“Na nějs’ vždy myslela, on na Tebe,

Tak zbytečně ty slzy tekly”.

Mávnutím proutku zlé slovo mění,

Z ošklivé noci je hned bílý den,

Co střídá noc, která už není,

Nadlouho ukryta pod černou zem.

     Tak zavrhla slůvko, co zazebe,

     S úlevou slyšel jsem – to ne Tebe.

4.4.2017

SONET  147

Jak v horečkách blouzním láskou jen

A užívàm si tu nemoc krásnou,

Toužíce navždy být opojen,

Hýčkat ty slasti, ať nevyhasnou.

Můj rozum a lékař mojí lásky

Odmítl radit co dělat dále,

Když přestal jsem si z něj dělat vrásky,

Slast je však past, do níž padám stále.

Teď už mě léčení nezachrání,

Já těkám zoufale tam a sem,

Mé třesky plesky jsou k uzoufání,

Nad každým mým náhodným trapasem.

     To vše pro zářící krásu Tvoji,

     Která se s černou Tvou duší pojí.

25.3.2017

SONET  56

Ty sladká Lásko, buď mocná, jak  bylas’ v dávném čase,

Ať lidé neřeknou, žes’ jenom sex a chtíč.

Který, byť ukojen, vrací se vždy zase,

Zítra a stále, jak neustálý bič.

Taková buď, Lásko, byť dnes je všechno jiné,

A Ty sama oči v touze přivíráš.

Oživ svůj cit, jenž k srdci se vine,

Zažeň věčnou fádnost, s níž si zahráváš.

Jak smutné, Lásko, jsme sobě odloućeni,

Jsi za mořem, v dáli, tím mořem je čas.

A milenci na březích touží po naplnění,

Když přeskočí jiskra, je požehnání v nás.

     Tak bez Lásky krutá zima nás svírá,

     Láska je teplo a krajina širá.

20.3.2017

SONET  73

To duch podzimu ze mě na Tě dých,

Jak žluté listí zvolna opadává.

Prochladlí ptáci sedí ve větvích,

Zpěv tlumí čas, který teď nastává.

Ten soumrak, co vidíš na mé tváři,

To končí bengál slunce západu.

Pozvolna, do tmy – a je tu stáří,

Tma jako smrt ukrývá záhadu.

Však stále vidíš ve mně oheň planout,

A žhavý popel – svědek života!

Tak na svém hrobě vše żivé musí stanout,

Stravujíc to, čeho život klokotá.

     To vše Ty víš, tím roste Tvá láska,

     Jak blíží se již – cílová páska.

10.3.2017

SONET 78 

Tolik jsi mé verše prostoupila,

Žes jejich podstatou i ozdobou.

Do per všech básníků ses přetavila, 

Teď jejich verše zní jen písní Tvou.

V objetí očí Tvých ji i hluchý pěje

A prosťáček vtipem jenom srší. 

Moudrý filosof se ještě více směje,

Vše krásné je ještě půvabnější. 

Buď pyšná, lásko, nejvíc na mé dílo,

Neb Tys jeho zdrojem, jeho inspirací,

Poetům dalším tu ještě dosti zbylo

Pro slávu a lesk, pro jejich tvůrčí práci.

     Bez Tebe je mé dílo jenom klam,

     Ty vyzvedlas mě z hlubin k výšinám.

5.3.2017

SONET 12

Když vidím, jak čas stále odbíjí

A jasný den pluje do noci ponuré

A krása fialek tak rychle pomíjí

A bílé vlasy jsou ty černé, minulé.

Když vidím stromy, co skryly celé stádo

Stínem svým, a teď jsou listů zbavené

A plody léta už ukryté do nádob

A léto samo svým koncem sklíčené.

Tak nad Tvou krásou nyní přemítám,

Vždyť i ji zub času jednou poničí,

Tvůj sladký půvab zmizí jako klam,

A kolem nová krása poklíčí.

     Ne, proti zvůli času nejsou zbraně,

     Než děti mít a spoléhat se na ně.

SONET  10

Tak přiznej, že v srdci nemáš místo,

Máš-li v sobě jenom trochu studu,

Pro sebe, ni druhé, v Tvém srdci je pusto,

Ač sám milován, rozdáváš jen nudu.

Tak posedlý jsi svou ničemnou zlobou,

Naschvál chceš svou duši zraňovat.

Jen nesnažit se a nebýti sám sebou!

A ničit to krásné, co měl bys milovat.

Tak naplň své srdce citem vroucím,

Já změním svůj názor, Ty rozpusť svůj led.

Buď příbytkem lásky, ne zášti řvoucí,

Buď uvnitř tak krásný, jak jsi na pohled.

     Ale víc, měj dítě, kopii své krásy,

     Pro sebe, pro mne, pro všechny časy

8.2.2017

SONET  14

Ne, nehledám štěstí ve hvězdách,

Ač astrologie mi není cizí.

Předvídat věci příští měl bych strach,

Bídu a mor, či jen novou krizi.

Ani vám nepovím, co za za chvíli se stane,

Komu se smůla na paty přilepí.

Ba ani mocným, odkud vítr vane

Z oblohy nevyčtu, zda štěstí jim přiletí.

Když se však do Tvých očí zadívám,

Do zářivých hvězd, z nichž spolehlivě věštím,

V nich pravda a láska nebude nikdy klam,

Což zpečetíš svým synem, svým štěstím.

     Jsou tedy slova, co k budoucnosti vedou:

     Zemřeš-li sama, vše krásné zemře s Tebou.

1.2.2017

SONET  16     (pokračování s. 15)

Však já vím lépe, jak na  boj s časem,

Tím věčným tyranem, co vládne tu.

Vítězit budeš i s bílým vlasem

A lépe, než veršíky sonetu.

Vím, že užíváš si velké slasti,

Však mnohá kráska by chtěla více,

Hýčkat a laskat Tvé ratolesti

Na Tobě podobné, krásné líce.

Tak v tvářích svých dětí popluješ dál

S časem, co vytvořil krásu Tvoji

A jednou řekneš: “Čas dal i vzal

Podobu mou i verš, co tu stojí”

     Tak zvěčníš se tím, když sebe se vzdáš,

     Tvá dcerka či syn dál nesou Tvou tvář.

24.2.2017

SONET 15

Když vidím, že vše je jenom do času, 

Že na vrcholu se jen chvíli bývá

A na jevišti světa,  božském Parnasu

Jenom hvězdy řídí a zbytek hlavou kývá.

A když vidím lidi jak to býlí,

Kterak do výše se ženou a hned zas chřadnou,

Kde pod jedním sluncem vše vadne, roste, sílí

A do zapomnění všichni jednou padnou.

Tak pod tíhou té nestálosti světa,

V úžasu nad dary, jimiš oplýváš,

Bojím se, že bude po Tvé kráse veta, 

Až zub času a zkáza zničí vše, co máš.

     Tak z lásky vedu válku proti času,

     Ve verších tak zvěčním Tvoji krásu.

24.1.2017

SONET  21

Ne! Já nejsem jak ten poeta

Co hold vzdává krásce v makeupu,

“Má Luno, hvězdo” Šíří do světa

Ve verších, v nichž líčí jen atrapu.

“Jsi perla všech moří, řek a hor”

“Jsi květ, co vykvete první zjara”

“Jsi samo nebe, ač pozemský tvor”

“Ta, která meze vesmíru dala”.

Ne! Já pravdu chci říci Ti čistou,

Protože vážně, věř mi, miluji

Láskou stálou, až mateřsky jistou,

Kterou ne hvězdě, ne krásce daruji.

     Tak ať si poeta žvatlá své klišé,

     Já s city nekupčím, ni neženu výše.

16.1.2017

SONET  22

Nic neví zrcadlo o mém stáří,

Dokud je Tvé mládí v rozkvětu.

Až zřím však vrásky na Tvé tváři,

Shledám, že smrt jde mi v ústretu.

Aura Tvá, jež Tě obklopuje,

Blíž je mi, než šaty na těle mém,

V němž srdcé Tvé bije, jak v Tvém to moje,

Tak jak mohu být starší, ptám se jen.

Pečuj má lásko, pečuj o sebe,

Jak já o Tvé srdce v hrudi mé.

Laskám jej stále, myslíc na Tebe,

Jak máma, když dítě své přivine.

     Zemřu-li jednou, to Ti povídám,

     Co dalas mi dřív, zpět Ti nevydám.

31.12.2016

SONET  102

Mám rád Tě víc, i když se Ti to nezdá

A toužím dál, jen nedám Ti to znát.

Pro koho láska je vykřičená hvězda,

Jak by ji celou, na bazar chtěl dát,

Na verších zpočátku si naše láska kvetla

A zkraje léta lásce slavík poctu vzdal.

Pak zmlkl verš i zpěv, však láska neutekla

A milostné ti ho se vůkol šíří dál.

Když slavík utichá koncem léta,

Neztrácí svého kouzla vlahá noc.

Vyznání lásky ve vétvích jsou skryta

A přečasté zpěvy ztrácejí svou moc.

     Tak někdy zmlkám, ticho je můj cíl,

     Abych svou písní Tebe neznudil.

16.12.2016

SONET  23

Tak, jako herec trémou zasažený

Vypadne z role, když popadl ho strach,

Či jako člověk vztekem oslabený,

Když přesáhl příliš svých mezí práh,

Tak i já, v sobě nejistotu samu,

Smlčím, co křičet měl bych do šíra,

Že k Tobě, když nejvíc láskou planu,

Zdá se, že má láska nejvíc skomírá.

Ať tedy mé řádky svojí výmluvností

Prosí za mou lásku více, nežli já.

Zde je, prosím, výraz tiché oddanosti,

Který víc než slovo, důvěru Ti dá.

     Pročti mé vyznání tam i zpátky,

     Najdeš, co psáno jest, mezi řádky.

2.12.2016

SONET  24

Do dřeně srdce mého obraz Tvůj

Jak malíř do plátna mé oči vyryly.

Mé tělo je rám, to pamatuj,

Hloubku mu dává, by Tvé oči zostřily.

Neb přes malíře jenom spatříš jeho dílo

A to, kde se jeho jádro skrývá.

Je v srdci mém, kde jinde by bylo

A přes Tvé oči jen, se do něj každý dívá.

Čím jsou naše oči pro spřízněnou duši?

Ty mé Tě vykreslily, zatím co Tvoje

Jsou průhledem do míst, kde ve mně to buší,

Kudy i slunce stydlivě nakukuje.

     Mé oko by chtělo zvěčnit své dílo,

     Kreslî, co vidí, však v srdci nebylo.

listopad 2016

SONET  2

Máš čtyřicítku na krku

A vryté vrásky za ta léta,

Tvá mladistvost, ten krásný květ

Bledne, vadne, poodkvétá.

A máš-li říci kam poděl se jen

Poklad, co tu tolik zářil,

Se studem je odkaž sem – 

Do vpadlých očí v sešlé tváři.

Lepší odpověď by byla,

Že starost, péče o Tvé děti

Ty vrásky zcela způsobila

A v nich Tvá krása světem letí.

     Tvá nová krev, Tvá transformace,

     Tvá nová, krásná inkarnace.

25.11.2016

SONET 9

Jen mařit dál svůj život jako singlě

A nevázat se city ani po své smrti!

Však až po Tobě zbude jenom věcí pingl,

Svět bude Tvou vdovou, ovšem bez Tvých dětí.

Tvůj svět, Tvůj pozůstalý bude plakat stále,

Že prázdno jenom, prázdno jsi zde zanechal.

Kdyby však Tvá žena tu s láskou byla dále,

V očích Tvého synka bys tu s ní žil dál.

Tak rozhazuješ prachy, to se Ti dost daří,

S radostí je  kolem  Tvuj svět přijímá.

Když však maříš krásu co mohla být – v Tvém stáří,

Místo krásy Tvojí – pustá krajina.

     Kdo dokáže spáchat takto krutý čin,

     Nemá v sobé lásku ni k svým nejbližším.

20.11.2016

SONET  53

Z jaké že záře jsi to stvořena,

Že tolik odlesků je v každém člověku?

Muž jak prut, či jak laň – žena,

Svůj půvab jim dáváš už od věků.

Tak bájný Adonis, či krásná Helena

Jsou jen pouhé Tvé řecké kopie,

Na jejichž tvářích můzou stvořená

Perleť Tvých očí nakonec ožije.

Jiskřivé slunce, či hojná sklizeň léta.

Jsou mdlé jen stíny toho, co Ty pro nás máš.

Jsi v každém kousku požehnání světa

A jenom na nás je, komu se poznat dáš.

     Jsi víc a nejen zdroj radosti,

     Všechny nás přsdčíš svou milostí.

listopad 2016

SONET  52

Tak jako člověk bohatstvím požehnaný,

Můžu se potěšit svým skrytým pokladem,

Užít s ním chvíle – občas jen, však bez zábrany

A toužebně čekat, až přijde vzácný den.

Vždyť to činí zážitky tak slavnostní a vzácné,

Že zřídka jen přichází, jak tak rok se valí,

Jsou perličky na šňůře – a člověk žasne,

Když k srdci tiskne se, co bylo v dáli.

Jsi v čase vězněná, stejně jak v mé hrudi,

Či jak v šatníku, kde krásný šat bývá.

Tvou spící zář chci požehnat a vzbudit

A odkrýt vše, co Tvá skromnost skrývá.

     Jsi studna možností z níž pít si troufám,

     S Tebou létám v oblacích, bez Tebe v to doufám.

říjen 2016

 

Až moje setkání s živou poezií  v zasněných očích mne doslova nakoplo k dalším překladům. 

SONET  18

Letní den a Ty. Vás srovnávat a jen koukat!

V Tobě mír a klid, jsi tak rozmilá.

To májové větry rvou výhonky svých poupat

A ten letní čas tak rychle uplývá,

Někdy moc prudce to na nás z nebe sálá

A jindy zář slunce jen tak, tak skomírá.

Tak hříčkám přírody své květy Vesna dala

A každá krása ke konci umírá.

Však léto, co v sobě Ty ukrýváš, nikdy nevyvane

A neztratí kouzlo, kterým oplýváš.

A ani smrti stín se k Tobě nedostane,

Do nekonečné krásy Ty stále dorůstáš.

     Tak moje verše zde stále budou stát,

     Co je svět světem Ti život chtějí dát.

léto 2016

SONET  123

No, jen se naparuj, jseš nafoukaná doba, 

Na závrať mrakodrapů, co sahaj stále výš. 

Pro mne jseš Nic, jen divná cizí róba,

Samými Super halíc, co zde bylo již.

Život je krátkej, tak člověk se klaní

Tomu, co podstrčíš a co je dávné.

A radši vše přetváří podle svých přání,

Než myslel by dřív, než v omyl upadne.

Tobě i kronikám se vysmívám a vzpírán.

Cože je minulost a co současná doba?

Záznamy i ohňostroje stále jenom lžou nám,

Vždyť vytvořil je spěch, tvá neustálá zloba.

     Že budu živ vzdor smrti snahám,

     Já tady a teď vám všem přísahám.

jaro 2000

Tento sonet jsem přeložil jako reakci na šílenství, které se odehrávalo s koncem roku 1999, jako s koncem milénia a začátkem nového – aby se potom ukázalo, že druhé tisíciletí končí až koncem roku 2000.😅

Tento sonet nadlouho ukončil moje snahy o jejich překlady

SONET  124

Kdyby moje láska byla vlastně chtivost,

Co podléhá přízni, či nemilosti času,

Byla by to prázdná, pustá nahodilost,

Jak kapka někde v moři, jak plevel v poli klasú.

Ne! Ta daleko má k náhodě

A nabubřelost je jí zcela cizí.

Korupci Ne a Ne otrocké svobodě!

Co doba dá, jen málokdy je ryzí.

Ta prolhanosti sobců nic se nebojí, 

Vždyť podlost pokulhává a krátký dech vždy má,

Je sama sebou velká, moudrá, v pokoji,

Nehoví si v teple, deště si nevšímá.

     Tak dosvětčte to vy, převlíkači kabátů,

     Co teď hlásáte dobro a dřív jste brali úplatu.

1999

SONET  146

Ty ubohá duše v lačnícím těle,

Kde hříšné vášně se proti Tobě šikují.

Proč uvnitř se trápíš, až usychách cele?

Proč duše své schránky tak draze malují?

Je vysoká cena za tak krátký nájem,

Za pomíjivost, co odletěla.

Což má se červům státi nadbytečným rájem?

Což spolknout mají vše? Je tohle účel těla?

Tak žij duše tím, co soka Tvého změní

A dovol svému soku navýšit svůj vklad.

Za svou věčnost vyměň bezcenná potěšení,

Hleď živa být svou touhou a nádhery se vzdát.

     Tak ze smrti těž a buď  přísná na ni,

     přemůžeš Smrt, nebude umírání.

asi 1999

Tehdy jsem se stále ještě nestaral o rytmus a počet slabik ve verši. Ach jaká to byla vyjadřovací svoboda

SONET 116

To nikdo mi nevezme, že manželství opravdových duší

Pohltí všechny překážky. To láska by nebyla,

Která se změní, kdykoliv změnu vytuší,

Či před vrahem skloní se, aby pak sama jej zabila.

Ne! Láska je provždy pevný maják, 

Shlížící jak moře bouří, neotřesen sám.

Jak zářící hvězda pro zbloudilý koráb, 

Kterou nikdy nedocením, byť její výšku znám.

Láska není ten blázen čas, ač zrůžovělé rty i líce

Přichází, jak tak měsíce srpek mění se naruby.

Láska se nemění! Čas nezajímá ji, sice,

Však nese jej sebou, třeba až na pokraj záhuby.

     A je-li to vše omyl a mně se dokázal,

     Pak jsem nikdy nepsal, nikdo nemiloval.

1998 – nejspíše

Tak tímto sonetem to začalo. Aneb domácím úkolem z angličtiny od profesorky Langerové z učebnice Froficiency. “….a kdo chcete, můžete si ho zkusit přebásnit”. Úkol jsem splnil a sonet se spolužákům líbil. 

Jó, někdy se vyplácí úkoly dělat.

Téma je to nádherné, snažil jsem se co nejlépe vystihnout podstatu a nic jsem nevěděl o stopách a rytmu. Teď ho určitě přepisovat nebudu. Člověk při překladu do něj dává kus sebe a to se těžko mění

 

 

https://www.evernote.com/shard/s404/sh/93b45d95-9e30-429a-8888-2cfc78648293/20cdfbc692a4138414086cc0a32e9c04

SONETY  2. část:

https://www.evernote.com/shard/s404/sh/daeed2e0-49bb-456d-a344-bf746eedf559/ecac79e7a6b4422df19e174250382a4b