Milí přátelé
Rád bych Vás seznámil se svým nejnovějším koníčkem – překladem Shakespearových sonetů.
Ten první (116) sice vznikl už v roce 1998 jako domácí úkol z angličtiny a další tři během následujících asi tří let. Jako pomůcku jsem tehdy používal poznámky k překladům pana Hilského.
Až v létě 2016 jsem však poznal inspirující bytost chrlící ze sebe poezii a tak jsem se pustil do dalších překladů. Navíc jsem objevil báječnou pomůcku pro překlad 400 let starých sonetů a to stránky www.sparknotes.com a na nich stranu No fear Shakespeare s oddělením sonetů, kde je ke každému originálu napsán neveršovaný překlad do moderní angličtiny.
A tak s novými překlady stále více objevuji, jak jsou problémy Lásky, tehdy zapsané, stále aktuální.
Snažím se, aby v překladech bylo vše, srozumitelně a s rytmem.
Jen těch striktních 10 slabik v každém verši je těžké dodržet, protože čeština má jiné vlastnosti. (U těch nejstarších jsem to dokonce ještě ani nevěděl)
A ještě poznámku: William Shakespeare ve svých sonetech oslovuje své lásky – muže i ženy. V překladech se pohlavím neřídím vždy, protože láska stojí o řád výše.
Následující sonety jsou uvedeny v pořadí, jak jsem je psal.
Po dokončení všech 154 sonetů jsem si je všechny prošel a nepatrně pro lepší rytmus upravil slovosled či ubral slabiku. A potom jsem je už ve správném pořadí umístil na další tři stránky pro lepší přehlednost.
Sonety jsou zde uvedeny v pořadí tak, jak je překládám, nejnovější je vždy nahoře:
116, 146, 124, 123, 18, 52, 53, 9, 2, 24, 23, 102, 22, 21, 15, 16, 14, 10, 12, 78, 73, 74, 56, 147, 145, 79, 55, 31, 32, 33, 37, 34, 35, 36, 38, 39, 40, 42, 41, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 1, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 11, 13, 17, 19, 20, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 54, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 80, 81, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 91, 92, 93, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 103, 104, 105, 106, 107, 108, 109, 110, 111, 112, 113, 114, 115, 117, 118, 119, 120, 121, 122, 125, 126, 127, 128, 129, 130, 131, 132, 133, 134, 135, 136, 137, 138, 139, 140, 141, 142, 143, 144, 145, 146, 147, 148, 149, 150, 151, 152, 153, 154.
SONETY
Zde, v aplikaci Evernote, jsou uvedeny originální texty sonetů a jejich neveršované překlady do moderní angličtiny. Pod nimi je překlad můj.
Jinak též vkládám sonety rovnou na tuto stránku. Jakoukoliv reakci si rád přečtu na jiritom@seznam.cz
Prní část sonetů:
https://www.evernote.com/shard/s404/sh/93b45d95-9e30-429a-8888-2cfc78648293/20cdfbc692a4138414086cc0a32e9c04
Druhá část sonetů:
https://www.evernote.com/shard/s404/sh/daeed2e0-49bb-456d-a344-bf746eedf559/ecac79e7a6b4422df19e174250382a4b
Třetí část sonetů:
W Shakespeare – Sonety – 3. část
Sonet 153
Odložil Amor svou pochodeň a spal,
Tu nymfu Diany posedl nápad,
Že jeho nástroj, co lásku všem dal,
Do vody vnoří, kde pramen a chlad.
Tu voda přejala celý žár slastí
A syčící pramen se tak z ní stal,
V něm lidé dodnes léčí své strasti,
Na zvláštní nemoci, zvláštní špitál.
Však pohled milé dal pochodni vzplanout,
Na zkoušku Amor mě do srdce ťal,
Po vodní kůře chci zdravý stanout,
Však nemoc lásky mě provází dál.
Selhala lázeň – lepší mě smočí,
Ta, již vzal Amor mé milé z očí.
19.7. 2021
Sonet 152
Svou láskou k Tobě já vím, že hřeším,
Však láskou ke mě, Ty dvakrát víc,
Svůj manželský slib Ty rušíš s kdekým,
Svou novou lásku tak hanobíc.
Však proč ze dvou hříchů Tě já viním
Když dvacet mě tíží? Já jsem ten lump,
Co ponížit chce Tě i přes mé sliby,
Má víra v Tebe leží na dně žump.
Já přísahal jsem na něhu srdce,
Na Tvoji lásku, věrnost stálou,
Z Tebe bohyni ze sebe slepce,
Své oči jsem nutil hořet chválou.
Mé oči lhaly, já přísahal též,
Přísahat na lži, ta nejhorší je lež.
6.6.2021
Sonet 151
Kde ty jsi, Amore, svědomí chybí,
Není snad přece z lásky stvořené?
Má něžná lhářko, nehaň mé chyby,
Vždyť na Tvé možná leckdo vzpomene.
Ty mne zrazuješ, tak já zradím též,
Duši svou v prospěch vzpurného těla,
A tak mu říkám: tělo, jen si běž,
Vztyč se, dobývej, tak se to dělá.
Stačí Tvé jméno a už se tyčí,
Jak hrdý vítěz na vítězství své,
Děkuji svému vilnému dříči,
Jenž vstává a padá pro blaho Tvé.
Však svědomí mám, neboť vzlétám s Tou
A klesám pro Tu, již láskou zvu svou.
2.5. 2021
Sonet 150
Co máš to v sobě za úžasnou moc,
Chybami svými tak se mnou mávat,
Že nevěřím očím, nejsou na pomoc,
Když šerosvitům světlo dne chci dávat.
Odkud máš ten dar, s nímž vládnout umíš,
Že svoje chyby v plusy přetváříš,
Projevem svým tolik vše prosluníš,
Že svými stíny jas druhých přezáříš.
Kdo učil Tě jak mám Tě milovat,
Ač nesnášet bych měl, že vládneš tmou,
Vždyť miluji to, nad čím ošklíbat
Se musí druzí, Ty nepohrdej mnou.
Žes nehodna lásky, Tě milujíc,
Sním, že mne miluješ jen o to víc.
4.4.2021
Sonet 149
Že Tě nemiluju? Jsi tak krutá,
Když proti sobě spolčím se s Tebou,
Což nejsem Tvůj když hlava je dutá
A kvůli Tobě nejsem sám sebou?
Kdo je Tvůj sok? S ním bych se sblížil,
Na koho mračíš se, ač mě lahodí?
Když na mne sočíš, hned bych se plížil,
Na revanž ihned s pláčem blábolil.
Co je to ve mně, že mě to činí
Být pyšný na to, že sloužím Ti rád?
Mé nejlepší já ctí Tvé zlé činy,
Tvé blýsknutí oka tvoří můj řád.
Tak nič mě lásko dál, už znám Tě přec,
Miluješ vidoucí, však já – slepec.
17.3. 2021
Sonet 148
Co mi to s očima láska činí,
Že vše kolem mne vidí zkresleně!
Ne-li, kam prchnul můj rozum nyní,
Že vše z očí přečte spleteně?
Vidím-li ženu, a je nádherná,
Proč je svět proti, proč říká, že ne?
Není-li, a milý to nepozná,
Jsou oči milenců vždy zamžené?
Jak pravdu znát má oko milující,
Trápené pláčem a dlouhým bděním?
Omluvou je pro ty chybující,
Že i Slunce nevidí před vyjasněním.
Dík moudré lásce za tu slepotu,
Že pro pláč nevidím Tvou temnotu.
21.2. 2021
Sonet 147 (pro návaznost vloženo podruhé)
Jak v horečkách blouzním láskou jen
A užívám si tu nemoc krásnou,
Toužíce navždy být opojen,
Hýčkat ty slasti, ať nevyhasnou.
Můj rozum a lékař mojí lásky
Odmítl radit co dělat dále,
Když přestal jsem si z něj dělat vrásky.
Slast je však past, do níž padám stále.
Teď už mě léčení nezachrání,
Já těkám zoufale tam a sem,
Mé třesky plesky jsou k uzoufání,
Nad každým mým náhodným trapasem.
To vše pro zářící krásu Tvoji,
Která se s černou Tvou duší pojí.
25.3.2017
Sonet 146 (pro návaznost vloženo podruhé)
Ty ubohá duše v lačnícím těle,
Kde hříšné vášně se proti Tobě šikují.
Proč uvnitř se trápíš, až usychách cele?
Proč duše své schránky tak draze malují?
Je vysoká cena za tak krátký nájem,
Za pomíjivost, co odletěla.
Což má se červům státi nadbytečným rájem?
Což spolknout mají vše? Je tohle účel těla?
Tak žij duše tím, co soka Tvého změní
A dovol svému soku navýšit svůj vklad.
Za svou věčnost vyměň bezcenná potěšení,
Hleď živa být svou touhou a nádhery se vzdát.
Tak ze smrti těž a buď přísná na ni,
Až přemůžeš Smrt, nebude umírání.
asi 1999
Sonet 145 (pro návaznost vloženo podruhé)
Rty jako bohyně lásky mojí
Vyřkly to zlé slovo NENÁVIDÍM !
Mě, který se její nadějí kojí
Povadla tvář. Už ji neuvidím?
Pak ale přišla milost z nebe,
Kárajíc ten jazýček zbrklý:
“Na nějs’ vždy myslela, on na Tebe,
Tak zbytečně ty slzy tekly”.
Mávnutím proutku zlé slovo mění,
Z ošklivé noci je hned bílý den
Co střídá noc, která už není,
Nadlouho ukryta pod černou zem.
Tak zavrhla slůvko, co zazebe,
S úlevou slyšel jsem – to ne Tebe.
4.4.2017
Sonet 144
Dvě lásky mám – pro smír a beznaděj,
Jež jak duchové se mi zjevují,
Ten lepší, můj anděl, je dobroděj,
Ten horší je dáma s černou etují.
Chce dostat mě do pekla ta žena zlá,
Tak svádí andílka ode mne pryč,
V své chtivé pýše si ho oblezla,
By čistotu jeho smyl její chtíč.
Jestli můj anděl se v čerta změní,
To s jistotou nemohu doříci,
Vždyť v dálce teď spolu jsou spřízněni,
Můj andílek ve hříchu s čerticí.
Však pravdu se nedozvím, až do dne,
Kdy ďáblice andílka odvrhne.
8.2. 2021
Sonet 143
Hle, hospodyňku, kterak je chtivá,
Když chytá kuře a za ním pádí,
Své dítě dá na zem, tak už to už bývá,
By dostihla to, co ji tak svádí.
Za mámou dítě, to odložené,
Škemrá o trochu té pozornosti,
Však vidí jen – kuře, za ním se žene,
A nedbá na pláč své ratolesti.
I Ty prcháš za tím, co tu není,
Zatím já – dítě se zdálky blížím,
Buď mámou, když dojdeš naplnění,
Líbej mne, chtěj mě, jen k Tobě shlížím.
Modlím se za cíl Tvé vilné touhy,
Jen vrať se a utiš můj pláč dlouhý.
25.1.2021
Sonet 142
Hřích je má láska k Tobě, ctností Tvou
Je nesnášet ho, ač jsi hříchu plná,
Však srovnáme-li Tvojí hříšnost s mou,
Pokárání Tvá jsou nesmyslná.
Ne-li, pak nikdy z Tvých lživých retů,
Tolika dotyky znesvěcených,
Těch slibů lásky – těch mých záletů,
Těch přátel od nás tak podvedených.
Chci milovat Tebe jak Ty ty druhé,
Pro něž jen žhavé pohledy máš,
Když trochu soucitu pro mne Ti zbude,
Tím citem sama se citu dočkáš.
Když chceš mít to, co dát mě odmítáš,
Příkladem svým se lásky odříkáš.
13.1. 2021
Sonet 141
To ne mé oči se láskou souží,
Vidí jen tu, která tak chybuje,
To srdce má rádo, co oči bouří,
Celé mé srdce Tebe miluje.
Ani Tvůj hlas mým uším neladí,
Můj cit se brání dotýkat Tebe,
Mou chuť i čich Tvé tělo nehladí
Při hodech smyslů, kam vášeň vede.
Však ani rozum, ni smysly moje
To vazalství srdce neodstraní,
Odvrhne tělo jak trosku do příboje,
Odchází sloužit své pyšné paní.
Jen jeden zisk z toho soužení mám,
Za její trápení jen bolest znám.
18.12. 2020
Sonet 140
Buď aspoň moudrá, když už jsi krutá,
Nebuď tou, co láskou mou pohrdá,
To smutek mi dává slova tak vzdmutá,
Že Tvoje bezcitnost svůj obraz dá.
Moci tak učit Tě jak nezklamat,
Říct že mne miluješ, přestože – nic.
Nemocní lidé, když smrt jim dá mat,
Naději lékařů chtěj slyšet, nic víc.
Vždyť ze zoufalství začal bych šílet,
A ve svém bláznění začal Ti lát.
Z pomluv a lží se svět začal míjet,
Když začli blázni na lži bláznů dát.
Ať neblázním já, ať Ty jen pravdu znáš,
Veď oči zpříma, když srdcem uhýbáš.
10.12. 2020
Sonet 139
Nehaj ty své kruté nevěrnosti,
Které tak zraňují srdce moje.
Nech flirtů, nič mne svou pravdivostí,
Mluv zpříma jen, opusť triky svoje!
Řekni, máš jiné, však jdeš-li se mnou
Zanech těch pohledů stranou, drahá.
Snad zabít mě chceš svou zbraní jemnou?
Vždyť v hrsti mě máš, má marná snaha.
Však omluvu znám: Jak má drahá ví,
Jsou pohledy její mí nepřátelé,
Proto je vrhá, a tak otráví
Všechny mé soky a své ctitele.
Nečiň tak, drahá, smrt mám nadohled,
Jen pohleď zpříma a vysvoboď mě z běd.
21.11. 2020
Sonet 138
Když má milá dí, že vždy pravdu má,
Věřím jí ač vím, že je pěkný lhář,
Že jsem hlupáček se tak domnívá,
Co má pro zlý svět jen svou svatozář.
Předstírám, že vím – má mě za mládě,
Ač to jistě ví – křížků mám už dost,
Já prostě věřím této šarádě,
A tak si lžeme sobě pro radost.
Proč však neřekne, že jen předstírá,
Proč nepřiznám já, jak moc jsem starý,
Vždyť tam, kde láska je, tam i důvěra,
A staří milenci o věku vždy lhali.
Tak se spolu milujem a spíme,
O svých chybách si jen lichotíme.
14.11. 2020
Sonet 137
Co děláš, ty lásko slepá, bláznivá
Mým očím, že nevidí, ač vidí dost?
O kráse ví vše, i kde přebývá,
Přesto za krásné volí ošklivost.
Když můj pohled pokřiven je vizí
Sledováním té, co s každým rajtuje,
Proč mě láska šidí, proč Tě mně podbízí,
Proč mé oko chybně srdci diktuje?
Jak jen srdce ví, žes má zahrádka,
Když Tě zná jen jak obecní pastvinu?
Zrak, ten vidí vše, říká však – pohádka,
A na černý podklad dá zlatou patinu.
Mé srdce i oči se tolik mýlí,
Když po té potvoře láskou šílí.
3.11. 2020
Sonet 136
Když vnitřní hlas Ti brání vzít mě blíž,
Řekni mu, slepci, že jsem Wilda Tvůj,
Co spát s Tebou může, jak Ty dobře víš,
Tak z milosti ke mně se mi podvoluj.
A Wilda ztiší Tvůj poklad touhy,
Jo, vilík ho naplni po okraj,
Ač mezi všemi jen jeden je pouhý,
Co Tvoji touhu chtivě rozoraj.
Ponechej si mně též mezi všemi,
Kterým Tvá touha hází udičku,
Že jsem jen nicka pod rozkošemi,
Nech si vilíka pro vilnou viličku.
Miluj mé jméno, stále a bez hříček,
Pak miluješ mne, Wildu bez přesmyček.
12.10. 2020
Sonet 135
Jiné po tom toužī, Ty však prahneš,
Ač přec máš Wildu i vilíka – tyčku,
Naplní Tě ten, jemuž vždy zahneš,
Když prohnat chce Tvou chtivou viličku.
Že její chtivost i míra je obří,
Nech pojmout žádost mou do té Tvojí,
Chceš ukojit všechny, kdo se Ti dvoří,
Jen ne dát útěchu té touze mojí?
Obří je moře, prosáklé vodou,
A přec pokaždé přijme shůry déšť,
Tak i Ty, jsi-li jen se svým Wildou,
Naplň to chtění mé a to své též.
Nenič mne tak, jsem prosebník pouhý,
A přijmi mou část té obří touhy.
29.9. 2020
Sonet 134
Tak doznávám tady, že on je Tvůj,
Mne samého poutáš svojím chtěním,
Klidně, vzdám se Ti, by jen přítel můj
Zas svoboden byl mým potěšením.
Nech ho jít, prosím, však nebude chtít.
Neboť jsi lačná a on je vždy fér,
Že chtěl mně před Tebou zachránit,
Nechal se svázat do milostných sfér.
Hodláš si vzít, co patří k Tvé kráse
Lichvářko, co své tělo půjčíš všem,
Úroky bereš, ač pro mne Tě našel,
Pro Tvé pletky loučím se s přítelem.
Jeho jsem ztratil, nás oba máš dál,
On platí tělem, já Tobě se vzdal.
8.9. 2020
Sonet 133
Já laju srdci, jež mé srdce drtí,
Když přítele i mne těžce zraňuješ,
Což nestačí to, že mne mučíš k smrti
A nad námi dvěma krutě panuješ?
Tvoje oči mě vždy z cesty svedou,
Mé druhé já – přítel, též je ztracen tak,
Opuštěn jsem jím, sebou i Tebou,
To je utrpení víc než natřikrát.
Ve svém srdci pro mne krušnou celu máš,
Dovol mi však jeho srdce zachránit,
Budu-li já moci nad ním držet stráž,
Tvá strohost se změní v jemný aksamit.
Však krutá budeš dál, jsem Tvůj, to se ví,
V Tobě sídlím já i vše co ve mně tkví.
28.8. 2020
Sonet 132
Mám rád Tvé oči, jež mne litují,
Neb ví, že srdce Tvé mne přezírá,
V černém, jak na pohřbu mne sledují,
Soucitné s bolestí, jež mne rozdírá.
V pravdě šedé červánky východu
Předčí i sluneční, ranní záři
A večernice po svém příchodu
Nežhne jak smutné oči v Tvé tváři.
Že Tvé slitovné oči tak hoří,
Dej srdci svému také stejný žár
A celou svou bytostí, jež Tě tvoří,
Že Ti tak sluší, též projev svůj žal.
Krása je černá, není pochyby,
Té, co je snědá, krása nechybí
8.8. 2020
Sonet 131
Jsi jaká jsi, přec máš tyrana v sobě,
Jak pyšné krásky s puncem krutých dam,
Ty dobře víš, že blázním po Tobě,
Jsi vzácný klenot, nejdražší, co mám.
Mnozí však tvrdí, byť v dobré mysli,
Pro tmavou tvář, že není proč tak lkát,
Že zcela vedle jsou, křičí mé smysly,
A sobě přísahám, že to není tak.
Na důkaz pravdy své, tisíci vzdechy,
Přísahám s vidinou Tvojí tváře,
A každý z nich stvrzuje svými echy,
Že z tmavé pleti jde pravá záře.
Ne pro černou pleť, pro Tvé kapky jedu,
Šíří se pomluvy o Tvém vzhledu.
1.8. 2020
Sonet 130
Oči mé milé nejsou slunce ve tváři
A červeň korálů o mdlých rtech svědčí,
Ni její prsa bělostí nezáří,
Vlasy jak dráty černou noc předčí.
Viděl jsem růže bílé i rudé,
Však jsou tak vzdálené jejím lícím,
Po mnohých parfémech víc vůně zbude,
Než po dechu jejím nevonícím.
Moc rád naslouchám jejímu hlasu,
Byť vím, že hudba mnohem lépe zní,
Neznám chůzi bohyň, tu plavnou krásu,
Ona však ztěžka chodí po zemi.
Přesto se milá má do krásy halí,
Jak dívky o nichž básníci lhali.
17.7. 2020
Sonet 129
Je to vzedmutí síly i její zmar,
Ta chtivost v činu i před ním samým,
Divoká hrubost, v ní chtíč je i svár,
Zkaženost, co vede k citům klamným.
Jen zakusíš to a lituješ poté,
Jak šílená extáze rychle mizí
A nesnášíš sebe, žes bláznil po té,
Co jak sousto pozřena je náhle cizí.
Jen honit se za tím, jen mít to, mít,
Mnohokrát, nejvíc, tu a pak zas tu,
Tím blahem dokážeš cit ochromit
A z potěchy cítíš jen prázdnotu.
To svět už ví, však neví co zbývá,
Když božský zážitek peklo skrývá.
8.7. 2020
SONET 128
Když se kol tebe vše hudbou plní,
A božské klapky na strunách zní,
Jak Tvé něžné prsty se po nich vlní,
Ten soulad strun mě vždy ohromí.
Těm klapkám závidím jak Tě hbitě
Líbají na Tvoje bříška prstů,
Zatím co mé rty jsou na úbytě,
Červené studem a samy v půstu.
Chtějí se proměnit, to pro tu něhu,
Do kláves, co tak jemně Tě hladí,
Jimž prsty Tvé žehnají při svém běhu
A víc než mé rety Tebe svádí.
Že ty svůdné klapky milují Tvé hraní,
Jim nech svoje prsty, mě rty na líbání.
21.6.2020
SONET 127
Být tmavý kdysi nebylo moc fér,
Kdo byl černý, byl též otrhaný,
Dnes je snědá krása prim u vyšších sfér,
A pleť bílou pokryl závoj hany.
Vždyť co má člověk nad přírodou moc
A každý může v krásnou změnit tvář,
Krása zevšedněla, není jí pomoc,
Zneuctěna je, nemá žádnou zář.
Proto moje milá má oči havraní,
Hluboce a teskně ladí její tvář,
Jež umělou krásu svým smutkem zahání,
Neb kdo se krásným činí, je jen pouhý lhář.
Ty teskné oči tolik něhy zračí,
Že jen pravá krása se takto značí.
11.6.2020
SONET 126
Doufám, když vidím Tvou sladkou krásu,
Že máš tu moc zadržet tok času,
Tvá tvář, jak tak roky jdou, jen mládne,
Tvůj milý však pod jich tíží vadne.
Mocná příroda, kdyby jen chtěla,
Do věčné krásy by Tě oděla,
To pro jeden účel, pro jeden cíl:
Pokořit čas – těch roků, těch bídných chvil!
Ač v náruči její máš přední místo,
Víš, že napořád není nic jisto.
Svůj účet času tak splatit musí,
Zaplatí Tebou a bez diskusí.
21.5.2020
SONET 125
Neměl bych vzdát Ti tu poctu pravou,
Se vší tou mocí teatrální show,
Či stvořit Ti pomník s nehynoucí slávou,
Jenž zmařen dřív, než ji časy přepíšou?
Což neviděl jsem panáky, co prahnou
Po přízni mocných a své hodnosti
A za vše platí cenu víc než drahnou
Ti žalostní hledači marností?
Ne! Oddaný, věrný jsem jenom Tobě,
Tak přijmi prostý dárek ode mne,
Nic vedlejšího on nemá v sobě,
Jen splynutí duší, Tvojí a té mé.
Tak zmiz panáku! Mám čistou duši,
Kterou tvá nařčení nenaruší.
13.5.2020
SONET 122
Ten zápisníček, co jsi mi dala
Je zcela plný, avšak v mé paměti
Se Tvoje slova s vervou zaťala
Na věky věků, snad až do smrti.
Či než mozek můj a srdce ztratí
Tu svoji sílu, co život mění
A dokud jejich žár a cit platí,
Nedojdou slova Tvá zapomnění.
Ten zápisník Tvůj malý je, proto
Je tak zbytečné lásku někam psát,
Tak směle jej odkládám, neboť o to
Co do mne vryto, netřeba se bát.
Když na papír zachytím bytost Tvou,
Tak na věky zatratím paměť svou.
24.4.2020
SONET 121
Lépe být nemravným, než se jím zdát,
Zvlášť když vás zbytečně lidi viní,
Však nechci to dělat, ani se bát,
Já jsem co cítím, ne jak mne vidí.
Proč by ty jejich falešné zraky
Lpět měly na mém sklonu k vilnosti,
Co mně je dobro, jim zlo nějaký,
Tak slaboši tyjí z mých slabostí.
Já jsem jaký jsem, oni jsou chátra,
Co v mých urážkách kreslí svou tvář,
Já jednám fér, však jejich čest chátrá,
Tak nesuď mne z toho, co řekne lhář.
Ledaže tomuto všichni věří:
Že všichni jsou zlí a ze zla těží.
20.4.2020
SONET 120
Žes ranila mne kdys, nás teď pojí
A z toho smutku, jímž jsem tehdy žil,
Bych nervy měl mít jak tyče v orloji,
Bych nekles vinou, jak já Ti ublížil.
Kdyby Tě má hrubost poranila
Jak mne ta Tvá, peklem prošla bys
A mne, tyrana, tak omámila,
Že nezvážil bych ani, jak já trpěl kdys.
Kéž by mi tehdy ta noc smutku dala
Procítit jak trpkou má můj zlý čin chuť,
Hned bych tehdy lkal, jak ty jsi lkala –
Jak prostý to balzám na zraněnou hruď!
Ale že Tvůj hřích je dnes výkupným,
Můj vyplácí Tvůj a Tvůj Tě smíří s mým.
15.4.2020
SONET 119 (pokračování s. 118)
Jaký to klamný lektvar jsem, brachu
Prokapal tím svůdným peklem zla,
Mám strach v naději i naděj v strachu,
Mysl má plane, ač zamrzla!
V jak hrozném bahně mé srdce bylo,
Však jen o svém největším blahu ví,
Tělo své oči ven vytřeštilo,
V tom horečném rozruchu šílenství.
Že zisk z nemoci mohu mít, už vím,
Že dobrat se k dobru zlem, dobré je,
Že lásku, když zbořím a zas obnovím,
Vykvete do krásy, síly, naděje.
Tak pokárán za hříchy, Ty jsi můj cíl,
Zlem získám třikrát víc, než jsem ztratil.
3.4.2020
SONET 118
Tak, jak moc chtějí ti přesycení
Tou kapkou dračí zvýšit apetit
A chránit se před nemocí, co není,
Slábneme snahou svou nemoc očistit.
Stejně já mám po krk Tvé sladkosti,
Tak dám si jinou, trpčí dietu,
Mám po krk blaha, ba i mravnosti,
Že jsem nemocen, s každou se zapletu.
Tak zaved jsem tento způsob lásky
Na to nejsoucí, v těle prolezlém:
Bych se uzdravil, Ti dělám vrásky,
Tu nemoc dobra jsem chtěl léčit zlem.
Však dostal jsem lekce, které zebou,
Ten lék zničí toho, kdo stůně Tebou.
25.3.2020
SONET 117
Takto mne obviň: Vše jsem zanedbal
A z mých velkých dluhů nevrátil Ti nic,
S Tvou vřelou láskou chladně zametal,
Ač poutáš mne k sobě den za dnem víc;
Že tak moc času jiným jsem rozdal,
Času, jenž měl být jenom pro Tebe,
Že pryč mě každý vánek hned odvál,
Daleko od míst, kde Tvé je nebe.
Tak sečti všechny mé tvrdohlavosti
A vše co kdy zlé jsem učinil Tobě,
Jen mrač se na moje nepravosti,
Však nesuď mne v hněvu ani ve zlobě.
Vždyť všechny mé činy jen na tom stojí,
Že jsem chtěl poznat stálost lásky Tvojí.
28.2.2020
SONET 115
Lžou moje verše ve kterých jsem psal,
Že nad lásku mou nemohlo být nic.
Pak jsem, nevím jak, tou myšlenkou vzplál,
Že by moje láska měla hořet víc.
Čas tekl dále a v jeho víru,
Za slibů milenců i lží králů,
Dusil čas krásu, bral úmyslům sílu,
Odvracel silné od ideálů.
Tak hola, nač bát se drápů času,
Mohl jsem já říct, že nejvíc Tě mám rád
V těch nejistých dnech, však s jistotou v hlasu,
Nejvíc, že je teď, o příštím si nech zdát?
Láska je dítě, tak není to prosté,
Dát nejvíc tomu, co stále roste?
14.2.2020
SONET 114
Je to tak, že láskou Tvou zdobena
Nechá se mysl má oblouznit ráda?
Či je skutečnost se mnou snoubena
A Tvoje láska dělá ten zázrak,
Že mění mrchy a činy k blití
V anděly tak Tobě podobné,
Že každá špína čistotou svítí,
Když jejich obraz se dotkne mne?
První je pravdou, mé oči lžou mi,
Což mysl má královsky přijímá,
To oko ví dobře co mne oblouzní,
Tak lež svou přede mne prostírá.
Oko jak sluha předem obraz zkouší,
Že tu lež rádo, mysl mu odpouští.
30.1.2020
SONET 113
Co nejsme spolu, jsem zcela mimo,
V myšlenkách bloudím, cesty ztráceje,
Jdu napůl slepý, jen napůl přímo,
Zdánlivě vidím, však není naděje.
Neb tvary věcí nebere má mysl,
Ni květy, či ptáky, co jich kolem je,
Účast na dění jí nedává smysl,
V paměti prázdno, vize stagnuje.
Neb ať lidé jemní, či hrubí jsou,
Nejsladší tváře, neb škleby čísi,
Na horách, na moři, dnem i tmou,
Všemu má mysl dává Tvé rysy.
Tebou jsem naplněn, kolem jen změť,
Jenom skrz Tebe vidím svůj svět.
14.1.2020
SONET 112 (pokračování s. 111)
Tvá láska a věrnost ze mne smázne
To, co hrubý svět na mě nakydal,
Co je mi po těch, co zvou mne bláznem,
Jen když to dobré ve mně Ty ctíš dál.
Jsi celý můj svět a je to na mně
Z Tvých úst se dozvědět co já jsem zač,
Jsou všichni mi fuk, spříznění žádné,
Jen Ty víš, co je dobro a z čeho pláč.
V mé propasti končí, co dotírá,
Těch hlasů lidí co tam jen padne!
Nevnímám co lichotí, či rozdírá,
Kašlu na svět, který kašle na mne.
Jen na Tobě tolik mi záleží,
Že světu jen prázdnota náleží.
28.12.2019
SONET 111
Nesnášíš, vím, tu prokletou smůlu,
Co stále mne životem provází,
Co dělá ze mne etickou nulu,
Když má morálka s lidmi se rozchází.
Proto mám pověst stále jen pod psa,
Vždyť člověk se od lidí upatlá,
Jak barvíř, co kolem látek hopsá.
Tak mě polituj, ať má ctnost zas plá.
Já zatím trpkým pohárem tiše
Léčit si budu ten infekt můj,
Bez trpkosti trpkost přijme má duše,
Své další pokání pro návrat svůj.
Tak mě polituj, drahá, uvidíš,
Svou lítostí pouhou mě vyléčíš.
13.12.2019
SONET 110
Křížem kráž jsem prošel svět, a běda,
Sám ze sebe jsem blázna udělal,
To nejdražší jsem popřel, plytké hledal,
Přespříliš s přáteli život užíval.
Svou pravou lásku zanedbal jsem tak
A vpravdě pravdou jenom pohrdal,
Mé úlety však odkryly můj zrak,
Tvůj obraz ve mně nade všechno vzplál.
Už nechci nic, než hořet pro Tebe,
Myšlenky svůdné provždy nechám stranou,
Pro starou lásku, co z nich mě vyvede,
Pro bohyni snů navěky mi danou.
Snad pojme mě zpět Tvé srdce čisté,
Jsi moje láska, mé nebe jisté.
28.11.2019
SONET 109
Nikdy jsem nebyl Ti v duši nevěrný,
Ač plamen mé lásky zdál se skomírat,
I v dálce můj cit je k Tobě nezměrný,
V srdci Tvém duše má touží se prostírat.
Neb tam je můj domov a kdybych zbloudil,
Jako ten poutník vrátím se, tichý,
Abych se včas zase u Tebe schoulil,
Svým stálým citem smyl svoje hříchy.
Tak prosím nevěř, ač slabosti mám
Jako ti všichni z masa a kostí,
Že poskvrnit mohl bych Tebe, můj chrám,
Za přelud zaměnit všechny Tvé ctnosti.
Celý ten širý vesmír je na nic,
Ty jsi mé všechno, můj svět bez hranic.
6.11.2019
SONET 108
Jak víc jen vypsat, co v duši mi sídlí,
Co pro Tebe jsem ještě nevydal?
Že věrnost a stálost tam stále bydlí,
Žes pro mne cenná, že rád Tě mám dál.
Už nelze víc, drahá. Jak modlitbu svou
Dnes a denně říkám to samé,
Že já jsem jen Tvůj a Ty jsi jen mou!
Ta stará fráze stářím nevyvane.
Má láska k Tobě nikdy nezvadne,
Ji neskryje prach, či šrámy času,
Vráskami v tváři vůbec nestárne,
A stále mne učí vnímat Tvou krásu.
V Tobě zřím zdroj všeho milování,
Ač náš věk a vzhled nám lásce brání.
25.10.2019
SONET 107
Ni obavy moje, ni touha lidí,
Co chtějí nahlédnout věci příští,
Mě o mladičkou lásku neošidí,
Halasně souzenou k propadlišti.
Křehká Luna svým zatměním prošla,
Proroci zapšklí jsou sobě k smíchu,
Pochybnost vratká zem pevnou našla,
Nastal klid navěky, v míru a tichu.
Tak nyní, v tom požehnaném čase,
Má láska září, a já podrobil si smrt,
Neb věčně žít budu ve verších, mé spáse.
Zatím ta s kosou je tupým davům škrt.
Tak vzpomínku vždy ti můj sonet dá,
Až zetlí i bronz a vláda zla se vzdá.
16.10.2019
SONET 106
Když čtu svědectví z pradávných časů,
V nichž nádherní lidé jak perly žili,
V těch starých verších cítím tu krásu,
Princů a princezen, které ocenily.
Tam na tapetě popisu krásy
Těch rukou, nožek, rtů, očí a čel,
Poznávám Tebe přes všechny časy,
Jak psali staří mistři těchto děl.
Že jejich chvály jsou tak proroctví
Tebe a tady a v dnešní době,
Ty verše stále božskou strunou zní.
Bez ní by jejich tón neladil Tobě.
Dnes krása Tvá své ctitele nemá,
Očima žasnem, však ústa jsou němá.
3.10.2019
SONET 105
Nemysli, že se klaním modlám,
Ne, má milá není zlaté tele.
Jen jedno zpívám a zpívat hodlám,
Jen pro tu jednu, na věky a cele.
Je vlídná má láska, plná dobroty,
Dnes, zítra, stále, dokonalost jen,
Proto mé verše jsou k ní upnuty,
Jsou jenom o ní, o ničem jiném.
Je tak laskavá, krásná a věrná!
Krása a věrnost s laskavostí jen
Jsou různými slovy má snaha nezměrná
Pojmout ten vesmír tří ctností, můj sen.
Krása a věrnost s laskavostí jsou,
Však jenom v jednotě s bytostí Tvou.
24.9.2019
SONET 104
V Tobě, má drahá, se zastavil čas,
Neb kdyžs’ mi tehdy padla do oka,
Bylas’ krásná jak dnes, ač třech zim mráz
Serval tři bujná léta divoká;
Tři svěží jara v podzim žlutavý,
V tom běhu léta přešla přes mou tvář,
Do června vzplanul duben voňavý,
Však z Tebe stále plane svěží zář.
Vidět však krásu, jak hodin rafijí,
Co plíživým krokem kradou Ti čas!
Stejně i aura Tvá svůj pohár dopíjí,
Ač stálá zdá se, přec oklame nás.
Tak vězte vy příští, nově zrození,
Ta krása, co byla, tady už není.
10.9.2019
SONET 103
Ach, jak bídné verše se ze mne řinou,
Když v nich jsi Ty, celý můj širý svět,
Z něhož se tak krásné tóny linou,
Že slova má touží znehybnět.
Tak neviň mně, že z psaní mám fobie,
Zrcadlo poví Ti – to je ta tvář,
Co slova chvály ihned přebije
A řekne básníku, že je to lhář.
Nebyl by hřích v mých básních zaměnit
Obraz ten, který tak vstřícně mi plál?
Jen po jednom prahnu – do veršů proměnit
Kouzlo Tvé záře, Tvůj úžasný dar.
Však mnohem víc, než můj verš Ti dá,
V zrcadle napoví celá bytost Tvá.
30.8.2019
SONET 101 (pokračování s. 100)
Jak napravíš ty Múzo lenivá,
Že šidíš to vtělení pravdy a krásy,
Vždyť v moci mé lásky vše přebývá,
I důstojnost tvoje po všechny časy.
Tak odpověz, Múzo, snad řekneš mi tu:
“Nač krášlit pravdu jež z krásy čiší,
Pravda je v kráse – bez plebiscitu
A nejlepší dvě se nerozliší.”
Že bez vady je, ty budeš němá?
To nelze omluvit, je přec ti dáno
Způsobit, že bude déle ctěna,
Než zlatým co písmem stojí psáno.
Tak Múzo, čiň se, naučím tě jak
Má obraz mé milé věčnost překonat.
19.8.2019
SONET 100
Kdes byla, Múzo, žes mi nedala
Popsat tu bytost, od níž máš svou moc?
Bezcenné verše jsi mi dopřála,
Teď jejich záře ti změnila den v noc.
Tak vrať se mi, má Múzo toulavá
A naprav čas, který’s probendila.
Ať je má báseň jako oslava
Mé milé, jež tebe obdařila.
Tak povstaň má Múzo, pozři Její tvář,
Zda nevryl do ní čas svoje vrásky.
A když, tak zpraž ho, vždyť je to velký lhář,
Jenž dává lidem pokřivené masky.
Tak oslav mou milou, než čas nás poničí,
Než ji zub času tristně přelíčí.
3.8.2019
SONET 99 (pokračování sonetu 98)
Takto jsem plísnil jsem fialku smělou:
“Ty sladká zlodějko sladkých vůní,
Že ty jsi obrala mojí milou?
Však pyšný je nach, co ti v tváři trůní,
Krví mé lásky máš ji potemnělou.”
Lilie kradla jí z rukou bělost,
Marjánka jí kučery uloupila
A růžím jak na trní klesla smělost,
Červené studem, i té co bělost pila.
I růžové, co kradla barvy obě
A k svému lupu Tvůj dech přibrala,
Tím trest za krádež určila sobě:
Mstivá housenka ji lůno vysála.
Měl jsem víc květů okolo sebe,
Však vůni i barvu si braly z Tebe.
28.7.2019
SONET 98
Celé to jaro jsme byli odloučeni,
Kdy krásný duben byl v plném lesku
A čerstvým jarem tak oroseni,
Že i bůh Saturn tančil za rozbřesku.
Však sladké vůně, ni zpěvy ptačí
Neprobudily ve mně letní čas,
Přes záplavu barev, co srdce smáčí,
Dotknout jsem nemohl se těch krás.
Bělost lilie mě nechala chladem
I ruměnec růží – odlesk Tvé tváře,
Moji duši tak nechaly ladem
Ty chabé kopie Tvojí záře.
Bez Tebe tady vše jenom mrazí,
Jen hra stínů barev, když milá schází.
27.6.2019
SONET 97
Jak mrazivě zimní je Tvé odloučení,
Vždyť Tys mé slunko v tom života kvasu,
Do chladu, do tmy je mé odsouzení,
Do pusté prázdnoty zimního času.
Ač, v pravdě, jsme odděleni v létě
A podzim nám plody jarní setby dá
Jak žena, co porodí své dítě
Poté, co jí manžel smrti propadá.
Jsou hojné ty plody, co přicházejí,
Tak jako sirotci bez naděje,
Vždyť radosti léta jen s Tebou znějí,
Však bez Tebe ni ptáček nezapěje.
A když, tak zapípá tak tristně,
Že listy blednou z té chladné tísně.
17.6.2019
SONET 96
Je to Tvé mládí, či prostě chtivost,
Že všichni Tvůj šarm i chyby milují?
Je mládí tím kouzlem, či Tvá hravost,
Že úchylky Tvoje všichni lajkují?
Jak cenný klenot na hrudi krásky
Zdá se být lidem i laciný šmuk!
Tak i Ty měníš své poklesky lásky,
Dáváš jim půvab a dobrý zvuk.
Kolik ovcí by vlk mohl odnésti,
Kdyby byl v rouše beránčím?
Kolik z nás bys mohla svést na zcestí,
Kdybys uvedla své touhy v čin?
Však nečiň tak, lásko, tolik miluji Tě,
Tvá dobrá pověst je i moje dítě.
9.6.2019
SONET 95
Jak elegantně skrýváš svoje vady,
Které jak červi v poupěti sídlí,
Schovány za Tvé, hojné vnady.
Ó, v jak v sladkém objetí Tvé hříchy bydlí!
Ten, kdo Tě viní z nezkrotné touhy,
Často svůj odsudek v pochvalu mění,
Z hloupých poznámek je údiv pouhý
A za své hříchy máš ocenění.
Tvé nectnosti krásný domov mají,
Nádherné sídlo vybrali sobě,
Krása je závoj, jež skvrny tají
A zlé mění v dobré v každé době.
Však pozor na to, v čem jsi výjimečná,
Tvá ostrá zbraň bývá obousečná.
30.5.2019
SONET 94
Ten, co mohl by, ale neublíží,
Kdo, jak ti druzí, se nepředvádí,
Kdo poutá zájem a sám tiše shlíží,
Ač pokoušen, vás jen jemně chladí.
Právě ten má boží požehnání,
A poklady jeho nezaniknou,
Kdo sebe zvládá je svůj pán, či paní,
Ti druzí jim k službě jenom šiknou.
Pro nás letní květy sladce voní,
Ač ony prostě žijí a hynou,
Když však se květ před nemocí skloní,
Pak dravý plevel ční nad květinou.
Tak podle skutků mění se svět,
Dřív vonná lilie, pak páchnoucí květ.
17.5.2019
SONET 93 pokračování s 92
Tak žít jak muž s nevěrnou ženou,
Však budu mít za to, že věrná je jsi,
S tvářičkou něžnou a nezkaženou,
Se srdcem, co s jiným hned zadá si.
V záři Tvé tváře není pro hněv místo,
Tak Jak vyčíst proměny duše Tvojí?
Když září něhou, prostou a čistou,
Bez vrásek, co plodí vztahy dvojí.
Nevěra zračí lidem z očí,
Však ze Tvých sálá nebeská zář,
I když Tvé myšlenky se pradivně točí,
Z Tebe vychází jen něha a jas.
Jak Evino jablko ční krása Tvá,
Když Tvoje čest pod ní uvadá.
28.4.2019
SONET 92 pokračování s. 91
Ber tedy vše a okraď život můj,
Co živ však Tě stále budu mít,
Neb tam život je, kde pramen lásky Tvůj,
A jen ten má moc svět můj proslunit.
Teď už mě nezlomí největší rána,
Vždyť i menší jen vede k smrti mé,
Jiná teď se mi otvírá brána,
Kde nestálost Tvá navždy pomine.
Výstřelky Tvoje mě už nepotrápí,
Neb chci život do Tvých vratkých rukou dát,
Připraven na lodi, jež se nepotápí,
Žít s Tvojí láskou i šťasten umírat.
Jaká to plavba plná požehnání,
Kdy Tvoje hříchy nerozpoznám ani.
18.4.2019
SONET 91
Pyšnit se rodem, či dovedností?
A nebo penězi, či silou snad?
Co svými šaty a výstředností?
Jsou koně, či psi tak velký klad?
Každý si užívá dle svého gusta,
Ty věci však pro mne nejsou nic!
Taková pýcha je prázdná a pustá,
Jedno však nad vším si cením víc.
Tvá láska je pro mne víc než původ,
Je nad všechny statky i parádu,
Je nad láskou psů, a to je důvod,
Že pýchu mám ve Tvém pokladu.
Jen jedno drtí mne stále víc,
Že vezmeš mi vše a nenecháš nic.
11.4.2019
SONET 90 – pokračování s. 89
Tak opusť mě, chceš-li, ale hned teď,
Když teď svět ničí o co se snažím,
Jen nenech mě trápit, lízat se z běd,
Abys mě utla až rány vše zmaří.
Doraž, co rána jiná rozbolí,
Nenech mě zažít smutek z Tvých ztrát,
Co zamýšlíš, učiň, ať je to cokoli,
Nestav mne, prosím, z deště pod okap.
Chystáš se udělat poslední krok,
Též mnohá příkoří činí mi svět,
Tak nenech je zničit mě, Ty mi dej šok,
Jen ať to nejhorší zažiju hned.
Pak rány, co dává svět nebudou nic,
Oproti žití ve smutku bez hranic.
1.4.2019
SONET 89 pokračování s. 88
Když dáš mi vale pro mé hříchy,
Já umocním, co Ty vyslovíš.
Řekni mi mlč – hned zůstanu tichý
A bezbranný tomu, co mi působíš.
Hledáš proč dobré je skončit to hned,
Však zranit mě nemůžeš, jako já sebe,
Zapřu Tě, i když jsi můj celý svět
A nikdy už více nespatřím Tebe.
Být stranou Tvých cest, ba Tvoje jméno
Ač mi tak svaté, vypustit z hlavy!
Ať stále čisté je, a všemi ctěno,
I přes mé chyby a pokleslé mravy.
Jsem proti sobě, jak Ty dobře víš,
Nemohu rád mít, koho nesnášíš.
22.3.2019
SONET 88
Až na mne jednou začneš shlížet spatra,
Že i druzí budou se mnou pohrdat,
Vyzdvihnu Tvou čest, i když chátrá
A na Tvé straně budu vždycky stát.
Své slabosti znám jak nikdo druhý,
Moje skryté hříchy by mohly vyprávět,
V morálce mám jednoznačně dluhy,
Tak beze mne Tě víc ocení svět.
Však s láskou myšlenky mé budou s Tebou,
Vždyť má újma bude velký přínos Tvůj,
Jenž obdaří mne mimořádnou cenou,
Že Tvým velkým štěstím bude odchod můj.
Miluji Tě tak, že pro dobro Tvé,
Přijímám vinu a ponesu vše zlé.
5.3.e2018
SONET 87
Sbohem buď, já nezasloužím si Tě,
Ty přece dobře svoji cenu znáš.
A Tak mě opusť, Ty má Afrodíté,
Co mně svými pouty srdce rozdíráš.
Mám jen to, co sama jsi mi dala,
Však zasloužím si já tak krásný květ?
Jak vyrovnám se s darem pro barbara?
Jenom tak, že navrátím ho zpět.
Kdys nevědomá ses mi odevzdala,
Neznaje dobře komu srdce dáš,
Tak Tvoje volba, tehdy nevyzrálá,
Vrací se Ti zpět a znovu uhlídáš.
S Tebou jako král jsem si připadal,
Když sen den odvál, já nahý jsem tu dál.
20.2.2019
SONET 86
Je to snad ta báseň strhující
Se vzletnými rýmy, co sok můj psal,
Jež ťala mé myšlenky v lůně snící,
Z nichž se pak v hlavě jejich hřbitov stal?
Je to snad jeho síla tvořivá
S podporou mistrů všech dávných dob,
Že jeho báseň, božsky jiskřivá
Zchromila moji, po níž zbyl jen hrob?
To ne on, ani pradivné síly
Slova mé lásky nikdy neztiší,
Ba ani mé zvony by ze strachu bily
Nespustí sok můj, ni ten nejvyšší.
Když Ty však jeho básně oceníš,
Umlčíš moje a mne oslabíš.
10.2.2019
SONET 85
Má tichá múza je mlčenlivá,
Když oslavné verše se na Tě valí,
V nich je Tvá povaha oslnivá,
Opsaná od múz z blízka i z dáli.
Já dobře myslím, mistři však píší.
Tak jako prostý kněz volám “Amen”
Za každým veršem, z nějž uměníí čiší,
Poetů zralých a básní pramen.
Nad každou strofou, trefnou a pravou
Jásám a přikládám zdravice –
Jen v myšlenkách však, co táhnou mou hlavou,
Co miluje tiše a nejvíce.
Tak važ si mistrů pro to, co tvoří,
I mého citu, jenž tiše hoří.
26.1.2019
SONET 84
Kdo o Tobě umí více říci
Než Tvoje kouzlo, jež máš jenom Ty?
Jen v Tobě jsou krásy světa bdící,
Tak kdo se jim vyrovná? – zas jen Ty.
Snad básník jen, co je za fušera
Nezkrášlí předmět svůj trochu více,
Kdo však čte z Tebe je mistr pera,
Byť zkopíroval jen Tvoje líce.
Tak postačí mu, že popisuje
Ten nádherný výtvor přírody,
A stylem svým tak oslňuje,
Že skládají hold mu národy.
Že však chceš chválit, což je Tvé prokletí,
Prázdnými slovy Ti všichni lichotí.
14.1.2019
SONET 83
Tobě netřeba být velebena,
Tak proč bych Tě já měl zkrášlovat,
Snad vždy jsem věděl, že Tys ta žena,
Jíž básník nemá co navíc dát.
Tak nehledám proto zvláštní slova,
Neboť Ty sama tvoříš obraz svůj.
Je nad všechny básně, které schová
Do kapsy, stejně jak bídný sonet můj.
Prostými verši tvrdíš, že chybuji,
Já však jsem hrdý na svou prostotu.
Přehnané verše krásu zabíjí,
Ty mé však jí nebrání v životu.
Z Tvého oka září života víc,
Než ze všech oslavných, prázdných zdravic.
31.12.2018
SONET 82
Vím, že nejsi s mou múzou snoubena,
Tak raduj se z veršů nových poetů,
Tobě jsou jejich slova určena,
A Tys žehnáním jejich sonetů.
Jak nádherná jsi, tak i vzdělaná,
Tvou bytost ocenit já nemám sil,
Má bitva s mládím je už prohraná,
Tak hleď, aby Tě jiný vybásnil.
Jen nech je psát, ať verše tvoří,
Ať vloží do nich svoji výmluvnost.
Však pravý Tvůj obraz z lásky stvoří,
Prostými slovy jen má upřímnost.
Ty jejich ódy jsou jen vhodné tak
Fiflenám, pro Tebe jsou jenom brak.
14.12.2018
SONET 81
Možná Ti já nápis na hrob stvořím,
Možná dřív, než Ty budu v hrobě tlít,
Tvou památku smrt však těžko zboří,
Avšak tu moji bude těžké zřít.
Tvé jméno bude napořád mladé,
Až já mrtev budu pro celý svět,
V nejprostším hrobě, někde v řadě.
Však to Tvé v očích všech se bude skvět.
Z mých něžných básní Ti pomník stavím,
Všem potomkům našim vzdáleným,
Ať je čtou, přemýšlí, ať se baví,
Až čas nás odvane jako dým.
Jsi všude tam, kde je má poezie,
Jsi dechem lidstva, co stále žije.
4.12.2018
SONET 80
O Tobě píšu a strach můj vzrůstá,
Vždyť lepší básník Tvým jménem žije,
mocí svých veršů mi svazuje ústa,
Jimiž tě láska má oslavuje.
Jak oceán širý je duše Tvoje,
V němž se bárky i jachty plaví,
Vznešená – jeho, ta prostá – moje,
V Tvých vstřícných vodách čas svůj tráví.
Jen v mělčinách Tvých je dáno mi plout,
Zatímco on Tvé hlubiny brázdí,
A ztroskotám-li, pak já jsem ten bloud
A pyšná příď jeho mě pohledem zazdí.
Tak padnu-li a on si dál letí,
Pak láska k Tobě je mé prokletí.
22.11.2018
SONET 77
V zrcadle spatříš svou krásu hynout,
Hodiny zas Tvé minuty krátí;
Myšlenky své nech na papír plynout,
Za čas poznáš, co z nich se Ti vrátí:
Vrásky se na Tebe v zrcadle šklebí
A konec Tvůj vždy Ti připomenou,
Ručičky hodin k věčnosti hledí,
Však kradou z ní vteřinu za vteřinou.
Tak svěř papíru, co paměť nedá,
Jednou své myšlenky potkáš zase,
Jak zralé děti, jež rodič shledá
Svými partnery a v plné kráse.
Tak zrcadlo, hodiny a psaní
Prohloubí sloh Tvůj, i Tvé zrání.
8.11.2018
SONET 76
Proč jen v mých verších novinky schází?
A ozdobné rýmy tu nenajdeš,
Proč básníci nové cesty razí
A v nich jen splácané řádky a lež?
Proč píšu dokola jen to samé,
Zřetelně, jasně a znova zase,
Že žádné slovo Tě neoklame,
Kdo psal je a odkud ozývá se?
Víš přec má lásko, že Tebe chválím,
Jen láska a Ty jste mým středem dál.
Tak slova hledám a do nich halím
Tebe, a píšu co jsem už dávno psal.
Že tak jak Slunce po nebi pluje,
Co říct mám, mi láska přikazuje
29.10. 2018
SONET 75
Tak jak vše živé chce utišit hlad,
Či svěží tráva chce vodu z nebe,
Tak pro ten klid, co jen Ty můžeš dát,
Jsem jak lakomec, co zná jen sebe.
Chvíli se těším jen z toho, co mám,
Hned strachy blázním, že ztratím vše hned,
Jednou chci s Tebou být sám a sám,
Pak svou radost sdílím pro celý svět.
Někdy jsem naplněn obrazem Tvým,
Vzápětí hladem po Tobě šílím,
Život mě netěší rozmarem svým,
Jen k tomu co dáš mi, k Tobě se chýlím.
Tak dychtím i trpím, den za dnem víc,
Že mám Tě cele a přec nemám nic.
18.10.2018
SONET 74
Však v klidu buď, až smrt se ukáže tu,
By vzala mě tam, odkud se nenavrací,
Vždyť žiju dál – v tom, co dal jsem světu,
Mé verše zde jsou stálou inspirací.
Až číst je budeš dál – zas a znova,
Najdeš v nich kus mne, jejž jsem Tobě dal.
Zemi patří vše, co v sobě chová,
Tobě jsem však svoji duši věnoval.
Tak ze mne zbudou jen trosky těla,
Ty jen smrt bídná k ledu umí dát,
Připraví to, co ráj červům dělá
A na co jen je marno vzpomínat.
Co cenu má se uvnitř skrývá,
Zde v těchto verších, Tvá voda živá.
8.10.2018
Pro návaznost sonet 73
To duch podzimu ze mě na Tě dých,
Jak žluté listí zvolna opadává.
Prochladlí ptáci sedí ve větvích,
Zpěv tlumí čas, který teď nastává.
Ten soumrak co vidíš na mé tváři,
To končí bengál slunce západu.
Pozvolna, do tmy – a je tu stáří,
Tma jako smrt ukrývá záhadu.
Však stále vidíš ve mně oheň planout
A žhavý popel – svědek života!
Tak na svém hrobě vše živé musí stanout,
Stravujíc to, z čeho život klokotá.
To vše Ty víš, tím roste Tvá láska,
Jak blíží se již – cílová páska.
10.3.2017
SONET 72
A kdyby ten svět chtěl po Tobě říct,
Čím snad lásku Tvou jsem si zasloužil?
Pak zapomeň na mne, neříkej nic,
Vždyť nic tu není, čím cenný jsem byl.
Řekneš-li klišé, či lež milosrdnou,
Jež pro zásluhy mé nahlas křičí,
Ty mě tak, mrtvému, slávu zvednou,
Však přísné pravdě se to příčí.
Pro lásku Tvou, která tak čistá je,
Nech zemřít jméno mé spolu se mnou,
Jinak stín hanby Tvé jméno přikryje
A moje též dostane barvu temnou.
Stydím se za vše, co Ti přináším,
I Ty se styď, že já jsem Ti byl vším.
24.9.2018
SONET 71
Netruchli pro mne až mrtev budu,
Ne dýl než dozní umíráčku zvon,
Co vyzvání všem v tom světě bludů,
Že k bídným červům mě dovedl můj skon.
Mám Tě moc rád, tak zapomeň kdo dal
Život mým veršům, co lásku budí.
Je přece lepší nevědět kdo psal,
Než myslet na mne se smutkem v hrudi.
A kdybych snad básně číst Tě nechal,
Až tělo mé bude práchnivět,
Zamlč mé jméno, které nechval
A lásku svou nech se mnou trouchnivět.
Jinak svět moudrý, zvídavý, velký,
Bude si z Tebe tropit své žerty
11.9.2018
SONET 70
Tobě zlé jazyky neublíží,
I když pomluva vše krásné kazí,
Na krásu shora vždy jen shlíží,
Jak havraní hejno, z něhož mrazí.
Tvá dobrota dráždí a provokuje,
Však více pomluv Tě více cení,
V sladkém pupenu červ více ryje
A pomluvy sklízí jen vyvolení.
Všem nástrahám mládí se umíš bránit,
Buď unikneš a nebo vítězíš,
Však poklonou mou Tě nelze chránit,
Vždyť se závistí je vždycky kříž.
Žít bez stínu pomluv jako květ,
Pak miloval by Tě celý svět.
27.8.2018